Láska ke knihám

Knihy

Láska k papíru

Diáře

Naše zážitky a tipy z cesty

USA

Zašeptáno

Jedno zamyšlené ráno

růže

Začala jsem připravovat jeden podzimní článek, kde se s vámi chci podělit o to, jak se prát s podzimními splíny a co mi skoro vždycky tak nějak funguje. A pak mě napadlo, že poslední půl rok sem píšu hlavně tyhle pozitivně laděný věci – 10 způsobů, jak zlepšit den blbec; Tvořením proti špatné náladě; Životní přání a sny. A to i přesto, že tenhle rok ke mě rozhodně není přívětivý a řeším převážně samé těžkosti.

Když se ohlédnu za posledními měsíci, tak vidím věci, které jsem si do života v tuhle chvíli vůbec nepřála. Nečekala jsem, že ve třiceti nakonec zůstanu sama. Že místo plánování rodiny, budu řešit starost o byt, na který jsem zůstala sama a znovu budu bydlet se ségrou. Že budu přemýšlet nad tím, jak a kde se seznámit s někým normálním a perspektivním. Že mě sem tam napadne, že se té svojí rodiny třeba taky nikdy nedočkám. Že se rozpláču při hledání šroubků, protože mi najednou dojde, že jsem sama na ty nejobyčejnější věci, na které jsem nikdy sama nebyla.

Navzdory všemu tomuhle mám ale pocit, že jsem během těch posledních měsíců byla spíš spokojená a že někde hluboko uvnitř sebe vím, že to všechno, co se stalo, se stát mělo. Všechno, co jsem napsala v článku o životních změnách je pravda. Pořád díkybohu převládají dny, kdy se usmívám a na nic si nestěžuju. Vždycky si totiž nakonec i v těch nejtěžších momentech řeknu, že: se někdo najde, že bydlet se ségrou bude fajn, že s bytem mi přece pomáhá spoustu lidí, co mám okolo sebe, že i té rodiny se časem dočkám, že šroubky nejsou celý svět a že se zkrátka naučím spoléhat hlavně sama na sebe.

Jen bych chtěla, abyste viděli celou realitu. Realitu všedních dní, kdy i mě dojdou síly. Ani já ze sebe pořád nesypu jenom duhu a jednorožce. Je naprosto v pořádku si občas stěžovat na vrtkavý osud, plakat nad pitomostma a bát se budoucnosti. A bylo by divný, kdyby to tak nebylo. Všechny těžký věci v životě JSOU těžký. A jsou těžký pro všechny. Ne jen pro vás. Celé je to jen o tom, jak se k těm těžkostem nakonec postavíte a já si vždycky vybírám tu světlejší stránku.

Pak totiž ráno vylezu z postele, zapnu si svůj playlist na Spotify, kde náhodně vyskočí ta nejlepší možná písnička, podívám se z okna kuchyně na východ slunce a všechno je rázem mega fajn.

A neboj, mamko. Jsem úplně v pohodě. 

Previous Post Next Post

Může se vám také líbit

4 komentáře

  • Reply Eva

    Jak tak pročítám Váš (Tvůj?) blog, jako bych se v něm poznávala. Skoro ve 30 jsem se po pěti letech rozešla s přítelem a byla najednou na všechno sama (například na rekonstrukci nového bytu…), prožívala jsem měsíce, kdy mi bylo fakt zle, ale vždycky se snažila vidět světlo na konci tunelu (a vlastně mě tahle krize naučila – snad ne jen dočasně-opravdu si vážit každodenních maličkostí, za které můžu být vděčná), od osmi let jsem si opravdu dlouhá léta psala deník, mám ráda Beatles a oldies celkově… no, myslím, že se na Vaše stránky zase brzy vrátím 🙂

    20/09/2018 at 17:23
    • Reply Michelle

      To je milý. Tak to jsme asi blogový spřízněný duše. Jdu si pročíst Modrýma očima 😉

      20/09/2018 at 17:58
  • Reply Bříza

    Míšo, úplně Ti rozumím.Já brečela u vybíráni tapet.A se Š.jsme se rozešli, když mi bylo 33.Prostě některé věci člověk nenaplánuje a o tom je život a důležité je žít přítomností.😉 Se ségrou to může být fajn.Přeji hodně pozitivních dní.S podzimem začne zase čas na čtení, pletení a chai latté! Zdravím Tě s Barborkou!Říká něco jako hhhhi…a usmívá se.😊

    20/09/2018 at 19:15
    • Reply Michelle

      Děkuju Jani! Taky zdravím Barču 😉

      21/09/2018 at 9:11

    This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.