Láska ke knihám

Knihy

Láska k papíru

Diáře

Naše zážitky a tipy z cesty

USA

Časosběr

Životní přání a sny

Deníky a vzpomínky

Dnes zase trošku víc osobně z mého deníku (i když tuším, že vás to možná pobaví stejně jako moje Životní zásady). Nedávno jsem to psala na instagramu. Píšu si deník už strašně dlouho – asi od svých osmi let. To znamená, že těch deníků se mi tady v krabici už pár válí. Přiznání: žádný není dopsaný do konce (hrůza, já vím). Začínala jsem klasicky s tím na klíček (byl růžový, měkkoučký a byla na něm taková zamyšlená paní), dostala jsem ho k narozeninám. No a pak už to byly klasické sešity s tvrdými deskami (nic zvlášního), malý černý moleskin (tam teď třeba píšu druhý letní deník) a momentálně od začátku roku píšu do toho od Anie. Nicméně nejradši mám ten, který mapuje roky 2002 – 2005. Psala jsem asi nejintenzivněji a mapuje období plné změn, nových začátků, prvních lásek, toho nejhezčího léta a spoustu zážitků. Je v něm taky spoustu úryvků básniček, textů písniček, fotek, vlepených věcí na památku a podrobný deník z dovolené v Chorvatsku z roku 2003.

Je z něj taky tenhle seznam osmi přání, které jsem si zapsala v říjnu 2004. Tehdy jsem je nadepsala Sny, které si splním:

  1. Podívám se do Londýna na sochu Petra Pana.
  2. Dostanu se na VŠ.
  3. Naučím se plynně španělsky.
  4. Podívám se do San Franciska a budu cestovat.
  5. Napíšu dobrou knihu nebo povídku.
  6. Budu pomáhat lidem.
  7. Setkám se s Robertem Fulghumem a podám si s ním ruku.
  8. Budu nad věcí, v pohodě, bez strachu a šťastná.

Většinu těch přání jsem si během posledních 14ti let splnila. A myslím, že kdyby se mě na to tehdy někdo zeptal, tak bych tomu možná asi nevěřila. Na pár věcech v dalších letech ještě pracovat můžu – třeba na té soše Petra Pana (i když jsem v Londýně byla, tak tu sochu jsem neviděla) a na tom psaní. Na některých budu asi pracovat celý život – strachu se člověk totiž jen tak nezbaví. Nejhezčí na tom ale je ten pocit, že se mi sny plní. I když to někdy vypadá, že život nejde podle plánu a že se zrovna nic nedaří, tak to v tom větším měřítku vlastně možná není pravda.

Mezi svým 16. a 30. rokem jsem totiž vystudovala vysokou školu, naučila se plynně španělsky (a zase to úspěšně zapomněla), byla jsem v San Franciscu a na spoustě dalších krásných míst, podala jsem si ruku s Robertem Fulghumem, byla jsem šťastná, v pohodě i beze strachu a každý den chodím do práce, kde pomáhám lidem. 

Previous Post Next Post

Může se vám také líbit

Nechte mi tu komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.