Jablkovo-brusinkový koláč

kolac

Receptů na podzimní koláče podle mě není nikdy dost. Nedávno jsem v Albertu i Tescu zahlédla čerstvé brusinky. Na našem trhu je to celkem novinka, do nedávna jsem je viděla jen mražené nebo sušené. Dnes vám tedy přináším obměnu jablkového koláče, ke kterému přihodíte brusinky. Vanička, která má 200g vás vyjde na necelých 50,- a budete jí moct využít ještě na něco dalšího.

Ingredience:
křehké těsto (recept použijte z receptu tady)
1/2 hrnku hnědého cukru
3 lžíce mouky
1 lžička skořice
1/4 lžičky soli
1/4 lžičky mletého zázvoru
7 středních jablek nakrájených na plátky
1 a 1/2 hrnku čerstvých brusinek

Připravte si těsto podle receptu výše. Předehřejte si troubu na 180 °C. Ve velké míse smíchejte cukru, mouku, skořici, sůl a zázvor. Přidejte plátky jablek a omyté brusinky, jemně promíchejte.
Rozválejte si těsto, vyložte jím vymazanou formu. Přidejte náplň. Já jsem si z druhé půlky těsta vykrájela různě velké lístky nožem, ale fantazii se meze nekladou. Pár tipů tady. Hotový koláče potřete mlékem a pokud chcete posypte hnědým cukrem.
Na prvních 30 minut pečení jsem koláč zabalila do alobalu, dalších 30 minut jsem pekla odkrytý.

Recept z Better Homes and Gardens.

Retro z dětství

Dnes něco z mého soukromí.

Všude teď celkem letí scrapbook a project life a podobný věci. My jsme už v dětství byly se Sitou hodně napřed a scrapbookovali jsme o sto šest (věřím, že jsme nebyly jediné). Měly jsme nespočet sešitů, kam jsme si lepili všechno, co nás zajímalo a co jsme milovaly. Začalo to skupinou Kelly Family a končilo telenovelama, filmama, seriálama a Natalií Oreiro. Jen se mi přiznejte, koho jste milovali vy?

Pro pobavení dnes přidávám tohle „video“ svého báječného Sešitu na každou příležitost. Každá jsme se Sitou měly ten svůj – vlepovaly a psaly jsme do něj kde co. Můžete vidět ten super vývoj toho, co se nám zrovna líbilo a jaký věci v té době aktuálně frčely. Tohle byl takový menší sešit pro cokoliv, co se nám líbilo a co se nedalo nikam zařadit. Do těch větších jsme pak lepily tématicky to ostatní. Jsem sysel a ty nejlepší mám doma pořád schovaný (ty ostatní jsem před vyhozením nafotila). Co mě bude mrzet už navždycky je, že jsem ztratila ten úplně první věnovaný Kelly Family.
Než si video pustíte, tak tady malý komentář:
  • Ano, milovali jsme všechny španělsky mluvící země a ty města a řeky jsme poctivě opisovali z atlasů.
  • Většina textů ve španělštině jsou naše slovníčkový překlady nebo fonetický odposlech.
  • Pandy jsem milovala vždycky.
  • Hrozně frčely takový ty rádoby vtipný smsky a bylo to v každým časopise.
  • Psaly jsme se Sitou svoje vlastní telenovely (těch totiž není nikdy dost).
  • Milovala jsem a hrozně chtěla Siemens C35i (neptejte se mě proč).
  • Pamatujete na tetování z Bravíčka?
  • Ne, nejsem věřící člověk.

Na vlnách pátku

První adventní víkend je tu. Ve středu jsem si domů přivezla věnec od Terky a poprvé mě letos nějak přirozeně chytla vánoční nálada. Takže se chystám na nějaké to sladké pečení, vánoční úklid a vánoční koledy. Dnes jdeme podepsat smlouvu na byt a definitivně to tak zpečetíme. Včera nám přišla nová lednička a začínám pokukovat na Pinterestu po nějakých tipech na postele. Co teď máte v hlavě vy?

gg

Obrázek z Cosmopolitan.

Pixers – dekorace na zeď

Před nedávnem mě oslovil e-shop Pixers s nabídkou spolupráce a tak vám dnes přináším tip na originální dekorace do bytu. Pixers nabízí nepřeberné množství různé dekorace na stěnu. Fototapety, obrazy, plakáty, nálepky i obrazy z vašich vlastních fotek. O týmu lidí, kteří za tímhle projektem stojí se můžete dočíst tady.

Po prozkoumání e-shopu mě nejdřív zaujaly krásné a originální nálepky. Bohužel jsme zrovna ve fázi, kdy plánujeme stěhování, takže z téhle sekce jsem nemohla vybrat nic konkrétního, protože nevím, jak to v novém bytě bude s místem a tady už se mi to na těch pár měsíců lepit nechtělo. Uznejte ale sami, že jsou boží.

nalepky

Dál jsem přemýšlela o obrazu s tématem filmu a seriálů. Výběr témat je opravdu velký a myslím, že každý si najde něco, co mu padne do oka. Já jsem se nakonec rozhodla pro koláž z vlastních fotek. Stejně jsme měli v plánu si naší cestu po USA zvěčnit a fotky použít jako výzdobu.

Z vlastních fotek si můžete vytvořit obraz, nálepku, fototapetu i plakát. Zároveň si můžete vytvořit z jedné fotografie více obrazů a ty pak sestavit dohromady (tzv. Multipixers). Problém nejsou ani puzzle, jiné tvary (třeba srdce či nápis), nálepky na nábytek nebo již zmíněné koláže. My jsme si pro naši koláž vybrali obraz o velikosti 60 x 90 cm (u výběru velikosti vidíte náhled v porovnání s velikostí člověka, aby jste měli lepší představu). Vybírali jsme z jedenácti tipů koláží. Fotky můžete vkládat z disku počítače, facebooku i google drive. Po nahrání fotek je různě rozestavíte do koláže podle libosti (dejte si pozor, aby byly dobře vycentrované). Na závěr můžete přidat i jeden ze čtyř filtrů, ale to mi přišlo zbytečné. V předposledním kroku si vyberete materiál obrazu (plátno, plexisklo, PVC a dibond). My si vybrali Dibond, což je lehký 3mm tenký materiál, který na stěnu můžete přilepit nebo přidělat pomocí závěsného systému. Lepidlo, závěsný systém, laminaci či dodatečnou záruku lze doobjednat v poslední kroku objednávky.

Web je přehledný a intuitivní. Hledat můžete podle vámi zadaného hesla a nebo si vybrat v jedné z kategorií. Můžete se nechat inspirovat a můžete být pánem svého projektu. S výsledným produktem jsme nadmíru spokojeni. Fotky vypadají krásně, vypadají kvalitně a barvy jsou živé. Po přestěhování do nového bytu se těším na výběr nálepek!

Pixers na Facebooku a Pixers na Instagramu.

Cesta do Ameriky (Coming to America)

Ahoj čtenáři,

hned na začátku bych se vám rád omluvil za dlouhé čekání na můj další článek a náhlé ukončení fitness koutku. Mohl bych se tady vymlouvat, pobrekávat, ba snad i na zemi se svíjet a vysvětlovat vám, proč že jsem články přestal psát, ale odpověď je prostá. Došla mi nit. Na začátku se všechno jevilo tak křišťálově čistě, článek střídal článek, slabika slabiku a náhle to bylo pryč. Zvažoval jsem pokračování, ale opravdu se mi nechtělo pouštět do odborných věcí typu, jak udělat správně klik, co jíst k večeři nebo jak zmenšit obvod pasu. To mám v práci každý den a ještě to sepisovat ve svém volném čase, to mi přišlo jako magořina. Třeba jednou vyjde kniha.

Každopádně si někdy rád zčistajasna vyliji hlavu na papír a s chutí popřemýšlím o zážitcích a postřezích z poslední doby. Venku začíná pravý podzim, ne – li zima a mě chytla klasická čtyř denní  rýma. Jak by řekl herec obsazovaný do postav, které vždy a za každé situace nakonec zemřou, WINTER IS COMING a je čas něco napsat. Název Coming to America nevznikl náhodně a slouží jako odkaz na jeden z mých nejvíc nejoblíbenějších (díky Forreste) filmů s Eddiem Murphym v hlavní roli, kdy Zamundský princ jede zasít svůj královský oves do bohem zaslíbené Ameriky.

A jaké je tedy téma? Když jsme se minulý podzim (2015) rozhodovali, kam bychom chtěli jet na dovolenou, zůstaly nám poměrně rychle dva cílové kontinenty a pár vybraných zemí spočitatelných na prstech jedné ruky. Asie (Vietnam, Thajsko, Indonésie – Bali) a Spojené státy americké (trip po západním pobřeží). Nikdy jsem nebyl zrovna zeměpisec, takže doufám, že jsem neudělal nějakou botu v umístění. Každopádně po tom, co jsem tlačil na to jet do Asie, jsme se jednohlasně rozhodli jet do Ameriky. Byl jsem přehlasován 3:1 a asi do konce života za to budu všem členům naší posádky vděčný. Přeci jenom jsme vzali penízky a bezdětně bezstarostní, nevázáni hypotékou, vyrazili vstříc západnímu pobřeží USA. Nebudu tady vyprávět, jako jsem to již dělal tisíckrát, co se který den stalo, kdy jsme koho potkali a kde jsou otisknuté naše podrážky. Naopak se pokusím popsat můj dojem z téměř tří týdenního výletu a vyzdvihnout jen to nejzajímavější a to, na co byste si vy ostatní měli dát pozor, kdybyste se tam vypravili.

Cesta:

  • První rada zní – nešetřete přehnaně na letenkách – přeci jenom cesta trvá z Prahy v průměru 16 až 20 hodin a věřte mi – každá hodina se počítá a ke konci letu vám bude každá minuta připadat jako věčnost.
  • Vyberte si kvalitního aerolinky – my letěli s British airways a bože díky za to – letenky nás vyšly s přestupem v Londýně na necelých 16 000,- Kč a úroveň služeb byla při srovnání s ČSA nebo snad s lowcost dopravci nesrovnatelná. Organizace personálu na letištích – v letadlech – letadla samotná – jídlo – fast track při časové tísni na Heaththrow – pohodlí v letadle. To všechno se podepíše na vašem stavu a délce regenerace po letu. Dejte raději tisíc navíc, než zažít to, co my v létě 2015 s Vuelingem při cestě na Santorini.
  • Obrňte se trpělivostí na imigračním na vstupním letišti do země a modlete se, ať nechytíte 3 hodiny dlouhou frontu v sloupky označeném hadu, na jehož konci spatříte celníka v módu „CHCITADYVŠECHNYNASRATAPROTOPRACUJUPOMALUJAKOKOKOT“.
  • Auto si zarezervujte z pohodlí domova a za 10 minut po příchodu do půjčovny odjíždíte.
  • Bez GPS to ani nezkoušejte.

Místa:

  • Hlavní body našeho tripu – LA – Malibu/Santa Barbara – Big Sur – Monterey – San Francisco – Yosemite – Death Valley – Las Vegas – San Diego – LA  + městečka a místa na přespání mezi.
  • Z vlastní zkušenosti. Pokud jedete dvojice (my měli dvě auta), oba dva mějte řidičák. Amerika je nádherná, ale opravdu veliká – kopce střídají hory, hory střídají údolí a údolí pouště.
  • Rozdíl 30 °C během 2 dnů není nic neobvyklého – zima, vítr, déšť a prach – celý den na cestě  – to všechno vám bere síly.

Města deseti slovy:

Los Angeles – beton, šeď, obrovské zácpy, palmy, nádherné VENICE, bezdomovci, vedro, hluk.

San Francisco – organické jídlo, kopce, bolavé nohy, anglické domečky, tramvaje, kavárny, Alcatraz.

Las Vegas – neony, hluk, show, luxusní hotely, drahý alkohol, shackshake burger, VEDRO.

San Diego – pláže, pohoda, Sea world, sea food, sluníčko, relax, tráva, Mexiko.

Na Americe mě nejvíce zaujala jedna věc. Američani. Ať si říká, kdo chce, co chce, podle mě jsou prostě v pohodě. Největší rozdíl mezi námi a nimi je asi životní rytmus. Možná je to také tím, že jsme byli většinou v přímořských oblastech a spali v městečkách, která leží u velkých dálnic a žijí z turistického ruchu. Mají to na háku a na všechno mají dost času. Samostatná záležitost je surfařská komunita, to je fakt masakr – banda opálených, vysportovaných týpků od 15ti do 60ti let, žijících v minivanové komunitě (středověk hadr), se stále připáleným jointem v puse. Každopádně celkově cokoliv jsem v USA potřeboval, tak nebylo problém vyřešit.

Při prvním tankování mi šel pumpař natankovat a když jsem odjížděl, potřásl mi rukou, poděkoval mi, že jsem natankoval u něj a dal mi zadara půl litru kafe, protože zjistil, že jsme z Evropy. Strávil se mnou 10 minut svého času, aniž by musel a s viděnou téměř nulového výdělku. Celkově mi kvalita služeb a hlavně pak ochota personálu, a je jedno jestli na pumpě, hračkářství nebo prodejně potravin, přišla neuvěřitelná a při vzpomínce na chování 90% řidičů autobusů v ČR a jejich porovnání s padesátiletým 150 kg vážícím černochem, řídícím linku spojující letiště s půjčovnou aut, který při každé zastávce vstal, pomohl lidem s bagáží a za cesty vyhlašoval zastávky stylem hlasatele na sportovních utkáních, se mi trhaly žíly.

Co se týče koupání, slunění a další radovánek, které si užijete při dovolené v egyptském rezortu, tak to bohužel. Cestujete, poznáváte, ráno zabalíte – večer vybalíte – vyspíte se – vstanete – vyjedete – vyfotíte – poznáváte – najíte se a takhle každý den. Není to relax dovolená. Vidíte toho spoustu, ale pokud chcete zregenerovat i fyzicky a ne jenom mentálně, tak tahle dovolená není pro vás.

Co je pro mě osobně samostatná kategorie, je pak nakupování, outlety a výběr zboží. To se prostě nedá srovnat. Outlet po kterém vás vozí v případě zájmu golfové autíčko, nákupní centra v hotelech ve Vegas, která nikdy nekončí a vy přemýšlíte, jestli jste pořád v tom samém hotelu nebo výběr potravin, oblečení, elektroniky a všeho dalšího v řetězci Walmart. Nemluvě o řetězcích s 50% slevami na značky typu Hilfiger, Prada, UA, Michael Kors atd. Pro mě to byl konec nadějí, že moc neutratím. Připravte se na to, že obrovskou položkou ve vaší konečné útratě bude jídlo. Pomalu se vyplatí jíst ve fastfoodech, než jít do samoobsluhy. Balíček šunky za 125,- Kč, plátkový sýr za 100,- Kč a už jedete. O bistrech a restauracích nemluvě. První větší snídaně pro dvě osoby nás vyšla podle výpisu z účtu a kurzu 25 Kč/ dolar na 750,- Kč. Hold v Americe je blaze, ale taky poněkud draze. Hlavně u potravin.

Národní parky a příroda asi nejsou kategorie, kterou bych měl hodnotit. Bohužel jsem vždycky byl trošku městský chlapec, při pochodu přírodou mě chytají zívací ataky a šoupání podrážek mých bot je slyšet na kilometry. Yosemity jsou určitě nádherný park a i když mě většina z vás teď pomalu v mysli křižuje, vidím to jako směsici šutrů, stromů, kopců, dalších šutrů, trávy, kytek a bobků od zvířat. Na druhou stranu ano – Yosemity byly a jsou nejhezčím místem, které jsem kdy z pohledu přírodních krás navštívil.

Je spousta zážitků, které jsme si přivezli zpět ve svých hlavách a to ať už ty špatné, jako při  pohledu na stanová městečka plná zubožených a nemocných bezdomovců nebo ty nádherné, jako krásu zvířat v Mořském světě, západ slunce na pláži v San Diegu, jiskry v očích mé přítelkyně při gamblu ve Vegas nebo na nikdy nekončící tok nadávek k našemu virtuálnímu příteli z krabičky GPS Jardovi, který nám nejednou zařídil cestu někam do pr…..

Tak zase někdy holky a kluci, loučí se s Vámi K.

Na vlnách pátku

Další listopadový týden je za námi. Amerika má nového prezidenta (a ano i já jsem byla za Hillary smutná). Pro nás se stále nese v duchu hypoték, ale zdárně se (už snad) chýlíme do finále. Příští týden vytáhnu naší tradiční vánoční hvězdu a začnu se ladit do vánoční nálady (jupí). Máme za sebou i první sníh a sehnala jsem nový zimní kabát. Sirup na svařené víno mám hotový a tak si můžu užívat večery pod dekou s teplým vínem a knížkou. Jak si užíváte příchod zimy vy?

patek

Obrázek z Desvre.

Recenze: Dům na Baker Street

Díky Nakladatelství Grada se mi do ruky dostala kniha od Michelle Birkbyové s názvem Dům na Baker Street. Fanoušci už možná tuší, že se budeme točit kolem Sherlocka Holmese. Správně tušíte, že půjde o detektivní případ, jen ho tentokrát nebude řešit sám Sherlock, ale jeho bytná paní Hudsonová.

Londýn, 1889. Jack Rozparovač stále nebyl dopaden a v temných ulicích Londýna se lidé stále bojí. Dostáváme se do tolik známé ulice Baker Street a domu číslo 221b. Ústřední postavou knihy se stává bytná Sherlocka Holmese – paní Hudsonová a její přítelkyně, žena doktora Watsona, Mary Watsonová. Tentokrát se do role detektivů dostávají dvě ženy, které touží po dobrodružství. Zcela náhodně vyslechnou zoufalou ženu, kterou někdo vydírá podivným způsobem a rozhodnou se zakročit. Obě mají skrze Sherlocka a doktora Watsona s řešením podivných případů spoustu zkušeností a rozhodnou se je zúročit. S pomocí dalších postav – partou chlapců z ulice v čele s Wigginsem a Billym a Irene Adlerovou – příběh postupně rozplétají. Dostávají se na temná místa a musí čelit náročným úkolům. Společně však překonávají strach a dokazují, že nejsou jen křehké ženy.

Do vyprávění se občas vloudí vzpomínky paní Hudsonové a tak se dozvíte, jak se seznámila se Sherlockem Holmesem, doktorem Watsonem i jeho ženou Mary, se kterou navázala velmi blízké přátelství. Hned v úvodu knihy se dozvíte něco o jejím životě a o tom, jak se stala majitelkou domu v ulici Baker Street.

Nejsem úplně klasický fanoušek detektivek, ale Sherlocka Holmese mám ráda. Kniha mě nalákala nejen svou obálkou, ale také nápadem. O paní Hudsonové se z původních knih příliš nedozvíte a je zajímavé podívat se na detektivní příběh jejíma očima. Zápletka je tajemná i krvavá a dopředu jsem netušila, kdo bude padouchem. Autorka píše čtivě a je vidět, že originální příběhy Sherlocka Holmese má mnohokrát přečtené – v knize na ně šikovně navazuje. Pro všechny fanoušky Sherlocka Holmese povinnost a za mě fajn dárek k Vánocům.

„Paní Hudsonová,“ křikl, když už jsem byla téměř za dveřmi. Zastavila jsem se. „Povíte mi někdy, co se během těch několika posledních dní stalo?“
„Snad, “ odvětila jsem. Neotočil se. „Jednou, až oba dva budeme hodně staří. Dnes ne.“
„Proč ne?“ zeptal se a konečně se na mě otočil. Na okamžik jsem se zamyslela a pak jsem odpověděla. „Protože tohle není příběh Sherlocka Holmese. Tohle bylo dobrodružství paní Hudsonové a a Mary Watsonové.“

Grada publishing, a. s., 2016. Knihu je možné zakoupit ZDE.

Na vlnách pátku

Zítra pouť a babiččiny posvícenské koláče. Nutně potřebuju nový černý zimní kabát (který bude zároveň trochu společenský) – ten starý už má hodně za sebou. Viděli jste někde nějaký pěkný? Jsme ve víru vyřizování hypotéky (všechno se teď nějak mění a máme na to strašně málo času) a koupě bytu – uff, už aby to byla za náma. Máte už nakoupené nějaké vánoční dárky? Já se chystám o víkendu konečně odeslat svůj dopis Ježíškovi. Užijte si pěkný víkend!

patek

13. narozeniny

hp

Psal se listopad 2003, bylo mi patnáct a na lide.cz jsem se rozhodla založit vlastní blog s názvem My hippie world. Co mě k tomu tehdy vedlo si už přesně nepamatuju. Pravděpodobně to hodně bylo o tom, že jsem ráda psala a dělila se o bláznivé zážitky ze svého života (a o všechny věci, které mě tehdy zajímaly). Kromě pubertálních zážitků ze střední, jste tam mohli najít články o Nirvaně, hnutí hippies, šedesátých letech nebo mou vlastní naprosto úchylnou webnovelu Svatka a David. Ten úplně první příspěvek vypadal takhle.

03.11.2003 18:54
Tak ufff…. Další den zase za mnou:) Mám tu dobrou zprávičku pro všechny, co už se nemůžou dočkat prázdnin jako já…..prázdniny jsou přesně za 240 dní!!!!!!!Pokud jde o dnešní den tak teda nic moc se nestalo, nikoho jsem nepotkala a nic zvláštního se mi nestalo. Teda kromě toho, že ráno jsem viděla černýho havrana:) Nějak se do toho teprve dostávám, takže sorry za ty kecy, ju:)

Z My hippie world se stal Michelle!s Web a nakonec Wish. Hope. Life. Psala jsem na sblogu, naučila se pracovat s Front page (pamatujete to ještě někdo?), psala jsem v poznámkovém bloku a naučila se html a stahovala různé designy zdarma. Před pár lety dokonce některá děvčata dělala originální grafiku na přání zdarma. Pak jsem zkusila wordpress a přešla na blogger a letos jsem po všech těch letech koupila vlastní doménu (a vrátila se k wordpressu).

Znali jsme webové stránky, které uměly vytvořit slova ozdobným písmem, hledali ty nejvíc cool pozadí a pohyblivé efekty, vytvářeli nespočet různých anket.

Psala jsem o sobě, o životě, o přátelích, o zážitcích, o věcech, které miluju, o věcech, které mě trápí. Někdy jsem psala hodně, někdy málo a někdy vůbec. Ne vždycky jsem se setkala s podporou svých blízkých. Ale vydržela jsem a nevzdala se.

Nemám tu největší návštěvnost a nejsem nominovaná na blogerku roku. Když někde řeknete Wish. Hope. Life. – moc lidí si nevybaví můj blog. Na facebooku mě sleduje jen 80 lidí. A přesto píšu dál, baví mě to a občas mi to přináší zajímavé věci.

A tak dnes blog slaví své třinácté narozeniny. A já mu přeju všechno nejlepší!

*obrázek z etsy.com

Na vlnách pátku

Není to příjemné se v pátek probudit do státního svátku a celého dne volna? Do oken mi svítí sluníčko, na stole mi stojí horký čaj, myčka je vyklizená a pračka pere. K. ještě vyspává po včerejší párty a já si užívám ticha. Dneska to vidím na lenošivý den a nějaké to sladké pečení. Mám pocit, že se poslední dny nemám čas zastavit a jsem strašně ráda za každý opravdu volný den. Co vy a prodloužený víkend?

patek