O tom, že se chytáme na tuhle velkou cestu jste se mohli na blogu dočíst už v dubnu TADY a něco o tom, jak jsem cestu plánovala a co všechno chceme vidět, jste se pak mohli v srpnu dočíst TADY.

Dnes už je to týden, co jsme zpátky v pracovním zápřahu. Stále mi doznívá jet lag a v noci nemůžu spát, ale rozhodně to stálo za to. Nebyla to klasická odpočinková dovolená a počítejte, že pokud se na takovou cestu vydáte, bude to spíš náročné než relaxační.

Články o naší cestě se chystám rozdělit na několik kapitol, protože by vás jinak čekal souvislý text s tisíci slovy a fotkami. Můžete se tedy těšit na: Los Angeles, Pacific Highway a Big Sur, San Francisco, Yosemite a Death Valley, Las Vegas, San Diego a Nákupy a jídlo. Když se mi zadaří, tak vás bude čekat i speciální článek o naší cestě očima Mr. K.

Pro začátek vám povím o tom, jak vypadala naše cesta do Los Angeles a jaký byl náš první půl den (spíš prvních pár hodin, jak se dočtete níže) ve Spojených státech. Bude to asi delší, tak se pohodlně usaďte.

Odlétali jsme 8. 9. v 6:50 ráno (tak to aspoň bylo na letence). Na letišti jsme byli celkem v předstihu, takže jsme zvládli i nějakou tu letištní snídani, první fotky a pak už jsme jen bojovali s únavou než jsme sedli do letadla. Na přestup v Londýně jsme měli jen hodinu a pětačtyřicet minut, ale všude jsem četla, že by se to mělo dát stihnout. V Praze naše letadlo ale postihla nějaká technická závada, takže jsme rázem měli o půl hodiny méně. Na Heathrow s tím počítali, takže jsme hned po přistání dostali oranžové lístečky a běželi na správný terminál a další bezpečnostní kontrolu. Vše jsme nakonec stihli a kolem osmé ráno už jsme usedali na svá místa v obřím dvoupatrovém Airbusu A380.

Hned mi bylo jasné, že i přesto, že je letadlo nové a personál British Airways příjemný, tak cesta bude opravdu dlouhá. Místa na nohy hodně pomálu a před námi Američani, co si sklopili sedačky na maximum. Během skoro jedenáctihodinového letu jsem viděla Angry Birds ve filmu, půlku filmu The Boss, přečetla jsem pár kapitol z knihy, chodila, hrála karty a jedla. Bylo to nekonečné! Jestli je na cestě do Ameriky něco “blbýho” je to tenhle dlouhý let, kdy jste prakticky 24 hodin na cestě.

Poslední tři hodiny letu byly ty nejdelší, ale nakonec jsme konečně stanuli na půdě USA. Naše první kroky mířily na imigrační kontrolu. Z informací, které jsem měla, jsem věděla, že nás čeká aspoň hodinová fronta. To, co nás ale čekalo opravdu, bylo mnohem horší. Ve frontě jsme nakonec strávili tři hodiny (!!!), tři hodiny, kdy stojíte, nemůže si sednout, máte hlad, máte žízeň a za sebou sedmnáct hodin letu. Pan imigrační pracovník pracoval fakt rychlostí blesku, takže se nedivím, že fronta byla tak dlouhá. Zdárně nás propustil s orazítkovaným pasem a vydali jsme se pro kufry. V tu chvíli přišla teprve ta správná zábava, protože se ukázalo, že naše kufry bohužel nedorazily. Pánovi, se kterým jsem komunikovala to bylo naprosto jedno, zatímco mě chytal vztek/zoufalství/bezmoc. Další půlhodinu jsme hledali přepážku BA, abychom ztrátu nahlásili a zjistili, co dál. Nakonec jsme dostali kreditní kartu s 94 dolary a slib, že jakmile kufry dorazí (asi zůstali v Londýně), přivezou nám je na hotel. S oblečením, ve kterém jsme strávili asi dvacet hodin, zubním kartáčkem a pastou jsme se tedy vydali na cestu do půjčovny aut.

Z letiště jezdí do všech půjčoven autobusy, které jsou zdarma. My jsme si vyhlédli ten do Alama a doufali, že už nás žádné překvapení nečeká. Do půjčovny jsme místo ve čtyři odpoledne dorazili po všech problémech kolem šesté, vyplnili jsme do počítače informace o naší rezervaci, vzali si papír a šli vybírat fáro. Měli jsme zarezervované auto typu kompakt, ale těch v půjčovně v danou chvíli zbývalo čtyři kusy a k těm se vrhli nedočkavý lidé, takže na nás nic nezbylo. V ten den určitě jediná dobrá věc, která se nám stala, jelikož jsme tím pádem museli zdarma dostat lepší auto. Nikdo vám nic nikam nenapíše, nic moc vám neřekne. Vyberete si auto, sednete do něj a jedete. Nám padlo oko na Volkswagen Jetta a stalo se nám super parťákem na celou cestu (promiň Kubo, ten Chrysler by hrozně žral určitě).

V našem původním plánu bylo, že si sjedeme ochutnat In-and-Out burger, nakoupíme něco málo zásob a pojedeme do hotelu. Zácpa, únava, naštvání a gps, co mluví ostravsky nás nakonec donutila plán přehodnotit a po bloudění na obrovských osmiproudých losangeleských dálnicích v zácpě, jsme to otočili a jeli rovnou do hotelu. Před čtvrtí Lynwood nás všichni varovali, ale v danou chvíli nám bylo všechno celkem jedno. Hotel jsme měli naprosto v pohodě (Lynwood Century Freeway Travelodge). Pravda okolí moc pěkné nebylo, obchod s levným jídlem Food for less nás moc nenadchnul a do Taco Bell už jsme po zbytek našeho pobytu raději nešli.

Svůj první večer v Americe jsem do postele ulehala nahá a nešťastná. Ve tři ráno nám zazvonil hotelový telefon se zprávou, že kufry právě dorazily a mě se neskutečně ulevilo (kufr jsem objímala nejmíň deset minut a skoro ho vzala do postele), plány na první den byly zachráněny.

Na všechno ostatní se můžete těšit příště a prozradím vám, že tak hrozný jako ten první den, už žádný další nebyl.

Chtěli byste vědět nebo vás zajímá něco konkrétního? Napište mi do komentářů a já to do článků ráda zařadím. 

Štítky: