Ze San Franciska jsme si to namířili na půl cesty k Yosemitu a to do městečka Merced, vzdálené asi 130 mil. Po cestě nás čekala první nakupovací zastávka v San Francisco Premium Outlests. Tentokrát byl ve svém živlu hlavně K., protože je to největší nakupovací maniak na světě (ano, některé dívky by mi to mohly závidět). Už po zaparkování se mu začali klepat ruce, když viděl tu obrovskou plochu plnou obchodů. Já jsem si naivně myslela, že budeme za dvě hodiny s nákupy hotoví a užijeme si klidnější odpoledne v Mercedu. Ve skutečnosti jsme tam strávili asi pět hodin a na konci jsem K. musela doslova tahat do auta, abychom mohli vyjet a dostat se aspoň v trochu normální čas do motelu. Oblečení a obzvlášť těch drahých značek je v USA opravdu hodně levné. Sama jsem ukořistila jedny boží dětské conversky (výhoda malých nohou) nebo sluneční brýle Tommy Hilfiger. Holky (třeba jako moje ségra), co milují třeba Michaela Korse a podobné značky, by si tam připadali jako v sedmém nebi. Já jsem si paradoxně skoro odvezla robota od Kitchen Aid (za 200 dolarů!). Nakonec jsme se, ale shodli, že by to na letišti možná neprošlo. Do Mercedu jsme nakonec dorazili až o půl deváté večer, protože nás jako bonus po cestě chytla ještě zácpa. U našeho motelu Americas Best Value Inn jsme se sešli s K. kolegy z práce, kteří Ameriku brázdili ve stejné době jako my. Dali jsme si jednu klasickou americkou večeři a pak nás čekala šílená noc v nejhorším ubytování celé naší cesty. Americas Best Value Inn vám opravdu nedoporučíme. Špinavý pokoj i koupelna, roztrhané deky na posteli. Jestli jsem se po cestě někde bála štěnic, tak to bylo tady. Navíc stál motel u dálnice, takže jsme celou noc poslouchali projíždějící kamiony.

V sedm ráno jsme se nevyspalí vyhrabali z postele, pobalili věci a vydali se do Yosemitu. Z Mercedu to autem zvládnete ani ne za dvě hodiny. V rámci parku náš navigační kamarád Jarda nefungoval, takže jsme museli vzít zavděk mapou, kterou jsme dostali při vjezdu od rangera. Naší první zastávkou byl krásný výhled na Tunnel View. V Yosemitu nás zastihlo krásné slunečné počasí, ale taky začínající podzim, takže barvy byly dech beroucí. Čím dřív ráno vyjedete, tím víc v klidu si to užijete. Z Tunnel View jsme vydali ke Glacier Point. Tam jsme dokonce zastihli svatbu. Ty výhledy jsou neuvěřitelné a pro všechny milovníky přírody by to tam byl opravdu ráj. Dál nás čekal vodopád Bridalveil Falls, který byl skoro vyschlý, takže jsme se zas rychle otočili a vydali se zpět k autu. Samotný průjezd parkem po Tioga Road je taky obrovským zážitkem. Nezapomeňte se zastavit u Tenaya Lake, tam se K. nakonec i za všeobecného potlesku vykoupal a Olmsted Point, kde je to sice hlavně o kamení, ale výhled je to boží.

Tentokrát se naší zastávkou před Death Valley stalo městečko Bishop. Tam jsme měli rozhodně to nejoriginálnější ubytování u kluků v The Hostel California. Dva vyhulený týpci, co sdílejí svůj dům s bandou turistů z celého světa. K. se tady nechal ostříhat v takovém tom pravém americkém holičství pro chlapy, od staršího pána, co nikdy nevyjel za hranice jejich městečka (informace o tom, že jsme naší cestu začínali v Los Angeles ho úplně dostala). Pár příprav na zítřejší dlouhý den v autě a pak už véča s našimi souputníky M. a Š. Byl nám doporučen grill, kde jsme si dali nějaké to barbecue a další typické americké dobroty (třeba mac and cheese nebo apple crumble). Na závěr jsme u kluků na zahrádce konečně otevřeli flašku vína, co jsme si vezli už od LA.

Vstávačka v pět ráno byla dost za trest. Spali jsme asi tak tři hodiny. Poprvé vyrážíme ještě za tmy. Nabíráme benzín, kupujeme snídani a K. si dává kafe a tak nějak už tuší, že tenhle den bude krizovka pro něj. Naším plánem je přes Death Valley dojet až do městečka Seligman u Grand Canyonu. Bez zastávky v Death Valley je to cesta na 7,5 hodiny. Po osmé ráno se konečně dostáváme do Death Valley. Mrtvej je taky K., takže stavíme a trošku cvičíme, aby se probral. První opravdovou zastávkou je pak Stovepipe Wells, kde jsou písečné duny. Kvůli fotkám se brodíme pískem a jsme rádi, že jsme tam tak brzo ráno, protože vedro ani turisti ještě nejsou tak šílený. Přes Furnace Creek pak jedeme k Badwater. Vedro začíná opravdu sílit a chudák K. si nemůže zapnout klimatizaci (chudák to má se mnou někdy fakt těžký). Badwater je nejníž položené místo v Severní Americe (nadmořská výška -86 metrů). Je to obrovská bílá solná pláň. V tuhle chvíli vedro opravdu dosahovalo maxima a myslím, že nic takovýho jsem nikdy nezažila. Už po vylezení z auta mi nebylo úplně hej. Statečně jsme šli, co to šlo, natočili video, K. ochutnal slanou zem a vydali jsme se dál. Byť jsme byli hrozně znaveni vedrem a K. nebylo úplně dobře, tak jsme ještě museli zastavit u Zabriskie Point, kde byla krásná vyhlídka. Ve chvíli, kdy jsme z tohohle bodu vyjížděli jsme před sebou měli přes 280 mil (což je víc jak 4,5 hodiny cesty). Před námi rovná silnice, teplo a stále stejná krajina. V rádiu začala hrát Amy Winehouse a najednou koukám a sjíždíme ze silnice. K. usnul za volantem. Oba jsme se “trošku” lekli. Po menší zastávce a probírání začínáme přemýšlet o tom, že to do toho Seligmanu asi nedáme a budeme rádi, když dojedeme do Las Vegas, které od nás bylo stále ještě dvě hodiny vzdálené. K. se necítí příliš dobře, takže se domlouváme na zastávce v Las Vegas, kde si řekneme, co dál. Když se tam konečně dostáváme, jsme neskonale šťastní. Poprvé v USA se zastavujeme u McDonalda a dáváme si burgery (v tu chvíli nám děsně chutnají). Hrozně dlouho se dohadujeme, co dál a nemůžeme se rozhodnout. Tak trochu máme pocit, že vidět Grand Canyon je povinnost a že to teda asi nemůžeme vynechat. Nakonec vítězí varianta zůstat v Las Vegas. Hledáme si hotel a rozhodujeme se, že na tu jednu noc si teda zaplatíme něco lepšího, ať si to užijeme. A tak z McDonaldu na okraji Vegas míříme do hotelu Cirkus Cirkus na Las Vegas Blvd.

Štítky: