Červen k nezastavení.
Dělo se všechno a nic.
Rozloučila jsem se se “svobodou”.
A šlo to i v době, kdy se podniky zavíraly už v jedenáct.
Osm večer. Naše nádraží. Rozpřažené ruce. Nálada.
Jsem ráda, že ho mám.
Po roce festivalové Vary. Bez hvězd a slávy.
Nejdepresivnější film roku. Divné pocity.
Poslední všechno, co děláme jako nemanželé.
Jedeme autem domů a já cítím obrovskou vděčnost.
Dokázala jsi to. Jsi tady.
Vhání mi to slzy do očí.
Poslední svatební úkoly. Balení. Procházení seznamů.
Dovolená začíná.
Jedeme na “naše” místo. Zpíváme si. Všichni čtyři.
Bereme se. Smějeme se. Svítí sluníčko. Jsem unavená jako nikdy v životě. Nacházíme novou svobodu.
Vítáme Viktorku. Poprvé vidím pár hodin staré miminko.
Dojímám se. Celý den. Vším.
Stojíme na letišti v Heraklionu. Vidíme moře. Fouká vítr. Jsem šťastná.
Nabíráme síly. Tvoříme vzpomínky. Hodně si čteme. Hodně se smějeme.
Srpen. Můj měsíc. Je krásně. Těší mě. Všechno.
Víkendy všude možně. Se všemi.
Svatba kamarádů. Nekonečná vířivka. Václav. Svatební tanec s tátou. Další Vary.
První zářijové víkendy. Volné víkendy. Podzimní výzdoba a kukuřičný labyrint. Procházky.
Máme se. Hrozně moc.
Díky, vesmíre! Za všechno. To skvělý. I to pitomý.