Strašná únava. Nekonečná nepříjemná kocovina. Jídlo chutná úplně jinak než dřív. Proválené dva měsíce. První ultrazvuk a na něm pohyby miminka. Pocity neuvěřitelnosti. Pocity, že první trimestr nikdy neskončí. Pomalu vzdouvající se bříško. Sbohem džíny. Sbohem spaní na břiše. Dojímání se. U všeho.
První trimestr byl jízda. Pomalá a celkem nepříjemná. Netrpěla jsem ranníma nevolnostma ani zvracením, ale za to mi bylo každý den odpoledne a večer blbě. Asi tak jako po hodně propařený noci, kdy vás čeká dvoudenní kocovina. Jenže tahle trvá mnohem mnohem dýl. Přestaly mi chutnat jakýkoliv čaje (a já miluju čaje). Přestala jsem jíst vajíčka. Pár týdnů jsem v podstatě jela hlavně na pribiňákách a sušenkách. Ale taky jsem se zamilovala do červených pomerančů a zelených jablek. Ach, jak jsem si myslela, že v těhotenství budu jíst jen zdravě – hahaha. Několikrát jsem se po nějakém jídle strašně osypala. Únava byla nekonečná. Každý den jsem přes den spala. Celé dny jsem jenom proležela/proseděla a pak z toho měla výčitky. Dost mě bolela záda a kostrč. Často jsem nemohla stát, sedět ani ležet. Trochu jsem se děsila toho, jak se to bude zhoršovat s postupujícím těhotenstvím. Koncem ledna už jsem byla ze všeho trochu zoufalá a modlila jsem se, aby to se začátkem druhého trimestru skončilo. A skončilo! Díky díky za to.
Během prvního trimestru jsem si tak obecně zvykala na to, že ve mě roste nový člověk a že za pár měsíců budeme rodiče. Neměla jsem potřebu si číst o těhotenství a porodu a získávat jakékoliv informace navíc. Kromě teda googlení toho, co můžu a nemůžu jíst. Občas jsem trnula, aby všechno bylo v pořádku a něco se nepokazilo. Nicméně obecně jsem v sobě měla mnohem méně strachu než bych u sebe, kdy čekala.
První návštěvy doktora a ultrazvuk. Moje normální doktorka zrovna absolutně neměla volno – samá dovolená a dopředu objednané pacientky, takže jsem první měsíce chodila k jejímu otci, se kterým sdílí ordinaci. Moc klidu mi to teda nepřidalo, ale nakonec jsme to ustáli v pohodě. Těhotenství je potvrzeno, srdíčko bije jen jedno (uff) a ač o tom nemám potuchy, miminko si v břiše plave jako malá rybička. Dojetí i úžas v jednom. Bylo mi líto, že kvůli covidu tyhle první zážitky nemohl mít i Péťa. Při prvotrimestrálním screeningu dostáváme první fotku miminka a smějeme se, protože na ní vypadá jako pan Burns ze Simpsonů. První odběry krve, genetické testy a těhotenská průkazka. Všechno je nakonec v pořádku a mě padá ze srdce ten největší balvan.
Koncem prvního trimestru oznamujeme tuhle úžasnou novinku kamarádům a zjišťujeme, že dvě z mých družiček jsou také v očekávání a všechny máme termín v rozmezí jednoho měsíce (to jsme si snad ani nemohli naplánovat). Je prima mít s kým sdílet všechny těhotenské strasti a radosti. Pomalu se začínám dívat po předporodních kurzech spojených s jógou a začínám se víc ladit na získávání informací. Sháním si první knížku o porodu, na Pinterestu zakládám nástěnku dětský pokojík. Do postele přibírám těhotenský polštář a na spaní na břiše už si ani nevzpomenu.
Někdy mezi 12. a 13. týdnem se všechno otočí. Zase se cítím nabitá energií a je mi naprosto dobře. Konečně se zase cítím jako já a nechce se mi věřit, že je to opravdu z ničeho nic. Ale je. Bříško mi pomalu roste a všechno začíná být tak nějak víc reálnější. Pořizuju první těhotenské oblečení. A po prvním velkém screeningu kupujeme miminku první dvě trička – jsme v maximálním nadšení.
Druhý trimestr vyhlížím s láskou a těšením se.
Štítky: mateřství
Napsat komentář