Téma, které mám v hlavě už nějakou dobu, a o kterém jsem si nebyla jistá jestli chci vlastně psát. Pak jsem si ale vzpomněla, jak jsem hledala každou zmínku a podobnou zkušenost, abych měla aspoň trochu pocit, že v tom nejsem sama. Nejste v tom sami. Ne každé šestinedělí je krásné. Některé jsou dokonce k nevydržení. 

Ten největší strach, který jsem ohledně mateřství měla se vždycky týkal hlavně porodu. Na ten jsem se poctivě připravovala celé těhotenství. Ano, občas nás samozřejmě napadlo takové to klasické, jestli se o miminko zvládneme postarat a jaké to bude až přijde, ale tak nějak jsem věřila, že to zkrátka přijde samo (a ono přijde, jen to nemusí být hned). Šestinedělí jsem si představovala přímo pohádkově. Budeme se s maličkou seznamovat, hodně odpočívat. Ráno se budeme mazlit v posteli, já budu snídat opulentní snídaně a číst si vedle spícího miminka. Budeme chodit na procházky a všechno bude dokonalé. Ze šestinedělí jsem neměla strach ani trochu. A potom mě naprosto smetla realita. 

V porodnici jsem se neskutečně těšila domů a říkala si, že jakmile se ocitnu ve svém domácím prostředí a budu mít po ruce muže, všechno půjde hladce. Jenže jsem přijela domů, nakrmila a uložila miminko, dala jsem si dlouhou sprchu a zjistila jsem, že žádná zázračná úleva se nekoná. Přepadla mě šílená úzkost. Úzkost z toho, že od teď už budu pořád všechno podřizovat dítěti. Úzkost z naprosté ztráty svobody. Úzkost z toho, že mi všechno připadalo najednou úplně cizí i doma. Hned první odpoledne jsem Péťovi plakala na rameni s výčitkami, že bych se přece měla cítit šťastná. První dny jsem věřila, že jsou to všechno jen rozbouřené hormony a že to za pár dní bude zase dobré. Jenže ono nebylo. 

Přestala jsem jíst (a nedokázala jsem jíst ještě dlouhé tři týdny). Během dne jsem do sebe dokázala dostat jen půlku pribiňáku a i ten jsem s odporem jedla půl hodiny se zvedajícím se žaludkem při každém soustu. Cítila jsem se neskutečně vyčerpaná, ale jakmile jsem si lehla do postele, abych si aspoň trochu odpočinula, nedokázala jsem usnout (v noci ani přes den). Plakala jsem. Hodně. Ostatním na rameni. O samotě. Každé ráno jsem se budila s pocitem strašného tlaku na hrudi. S pocitem, že mám před sebou další dlouhý den s miminkem. Děsila jsem se dne, kdy se bude muset Péťa vrátit do práce a já s ní zůstanu sama. Ne proto, že se o ní nedokážu postarat (péče o novorozeně je velmi stereotypní a obsahuje asi tři úkony – což mě mimochodem strašně ubíjelo). Vládl ve mě nějaký iracionální strach z toho, že budu o samotě sedět v bytě se řvoucím dítětem, které nedokážu utišit. A tak se u mě střídala moje a Péťova mamka, abych ty první týdny nemusela být sama. Pamatuju si rána, kdy Péťa odcházel do práce, já seděla na sedačce, držela jsem Rozárku a cítila jsem neskutečný vztek. Nenáviděla jsem Péťu za to, že může odejít a dál normálně žít svůj život, Rozárku za to, že se kvůli ní cítím tak hrozně a sebe za to, že mám tyhle strašný pocity vůči bezbrannému miminku a manželovi, který dělá první poslední, abych se zase cítila líp. Měla jsem pocit, že už to nikdy neskončí. Některé večery jsem šla spát s tím, že už se začínám cítit líp a všechno bude dobré a ráno jsem se znovu probudila s tlakem na hrudi a slzami v očích.

Po necelých dvou týdnech mi bylo jasné, že tohle nejsou jen hormony a že poporodní deprese rozhodně není jen obyčejný splín. Přečetla jsem všechny možné dostupné informace na internetu a zjistila jsem, že to jak se cítím vůbec není ojedinělé. Zkontaktovala jsem svého obvodního lékaře a domluvila jsem si sezení s terapeutkou v Úsměv mámy. Začala jsem brát antidepresiva (nástup účinku je cca 14 dní a bylo to nejdelších 14 dní na světě), které beru do teď a které snad pomalu začnu vysazovat během února. Sezení s terapeutkou pro mě bylo hodně přínosné v tom, že jsem si nahlas dokázala zformulovat, co se to vlastně děje a odkud všechny ty hrozné pocity pramení. Měla jsem dobrý pocit z toho, že se konečně něco děje a že jen nesedím a nečekám až všechno přejde. Přesto to bylo ještě dalších pár hodně náročných týdnů, kdy jsem se usmívala na fotkách, zhluboka dýchala na procházkách a cítila se naprosto na nic. 

Přišel konec šestinedělí, do jehož konce jsem počítala každý den. Antidepresiva nakonec zabraly, hormony se srovnaly. Já jsem zase začala jíst (ach – to byla taková nádhera) a cítit se normálně. Začala jsem mít radost z krásného malého miminka a zase doma normálně fungovat. Těch šest týdnů, ale budu vždycky vnímat jako jedno z nejtěžších období ve svém životě, kdy jsem se rozhodně neradovala. I teď vám řeknu, že radši budu znovu rodit (a že to nebyla žádná pecka) než prožívat šestinedělí. 

Poporodní deprese je reálná věc. Chyba není ve vás. Není to legrace. Nejste v tom sami. Řekněte si o pomoc. Je to období, které sice přejde, ale které je dlouhé a stojí za nic. 

Štítky: