Všechno se točí kolem síly. Aspoň v mé hlavě. A poslední týdny jí mám pomálu. 

Jsou dny, kdy stihnu “spoustu” věcí, které je potřeba udělat. Mám z toho během dne radost. Byť jsem zpocená, všechno je hektické, často dělám několik věcí najednou a na ruce držím dítě, které chce mou neustálou pozornost. Na konci dne jsem vyždímaná. A ten krátký čas (a vím, že jsou maminky, které by ho považovaly za dlouhý), který pak pro sebe mám, už nedokážu využít pro sebe. Na věci, které bych tak ráda dělala. Na věci, které “potřebuju” udělat. Nemám už na ně sílu. 

Čtení je moje velká radost. A každý den se nějaký čas nakonec najde. I když třeba jen na čtení s Rozárkou. Jen mi tahle radost už přestává stačit. 

Je to jen období. Je to normální. Je to běžné. Mám skoro osmiměsíční dítě a taková je zkrátka naše každodennost. 

A mám tu každodennost ráda. Mám ráda naše rána, mám ráda procházky (obzvlášť, když je konečně jarní počasí), mám ráda naše malé/velké rozhovory. Baví mě, že umím Rozárku neskutečně rozesmát, baví mě její nezbednosti. Jsem ráda, že jsem máma. Jsem vděčná za tu svojí okatou holčičku. 

Ale taky jsou chvíle, kdy je pro mě mateřství obrovský slon, který mi sedí na prsou. 

Ten pocit nekonečnosti a toho, že od mateřství si pauzu nedáte. Pocit, že je na vás někdo tak moc závislý. Vědomí, že jsou věci, které nemůžete delegovat dál. Protože máma je jen jedna. Měla jsem o tom mlhavou představu, ale realita je daleko za hranicí mé představivosti. 

A tak prosím jaro o víc síly, lepší týdny, lepší dny. Víc trpělivosti, víc klidu. 

A hledám v sobě víc vděčnosti a pokory. Za to co je. Za to co mám. 

Štítky: