Sněhová vločka

Ráno jsem vstávala do práce dřív než obvykle kvůli asistenci. Žádná radost samozřejmě. Navlíkla jsem na sebe župan a vydala se do koupelny a na záchod. A pak jsem jen tak lehce vyhlédla z okna. A říkám si – to je nějaký divný. A pak, pak vidím na terase stůl, židle i zem posypanou sněhem. Obrat nálady o 180 stupňů. Miluju první sníh. Den prvního sněhu je můj nejoblíbenější. Nejsem člověk, co by si stěžoval na začátek zimy, právě naopak. Na Spotify jsem hned naladila Franka Sinatru a ráno hned začalo mnohem mnohem líp.

Prvosněhové přání jsem nerozmýšlela dlouho. Samozřejmě jsem napsala zprávu nejbližším lidem, aby si taky nezapomněli něco přát a taky, abych je upozornila na tu nádheru venku. Vyhrabala jsem svoje děsně starý vlněný palčáky, zabalila se do šály a vydala jsem se na zastávku. A začalo chumelit. Znamení. Letos se mi to přání třeba fakt vyplní.

Není nic lepšího než po cestě autobusem pozorovat padající sníh. A těšení se na chai latté ze Starbucks, protože to je moje dlouholetá tradice, když padá první sníh. Moc často do Starbucsk nechodím, ale tohle je něco, co nemůžu nikdy vynechat. A hned se mi v hlavě začali rojit myšlenky na vánoční výzdobu (kdy jí konečně udělám a jestli bych si neměla do výbavy koupit nějaké nové kousky), kdy pověsím velkou svítící hvězdu do okna, kdy si začnu pouštět vánoční písničky a jestli si letos konečně nepořídím ten bláznivý vánoční svetr, po kterém toužím každý rok. A taky jaké nové tradice si letos vytvořím.

Spoustu úsměvů. Spoustu radosti. Dneska je nejlepší den.