Časosběr

Lisabon

*udělejte si citronádu, čaj nebo kafe, připravte si sváču – bude to dlouhý:-)Událost, která přede mnou ležela už od ledna a která mi několik nocí nedala spát. Celé jaro se točilo jen kolem téhle cesty a pěti dnů v Portugalsku.

Potřebuji být na věci připravená (a to jako fakt hodně připravená) a tak mě stálo velké úsilí připravit celý workshop, prezentaci a materiály. Všechno jsem měla do detailu připravené a naplánované. Možná i díky tomu jsem před odjezdem vůbec nepropadala panice a na cestu se spíš těšila, což je v mém případě dost neobvyklé.
Poprvé v životě jsem letěla úplně sama letadlem a poprvé v životě jsem byla sama v cizím městě a musela spoléhat pouze sama na sebe.

 

Jak to nakonec celé probíhalo: 
Odlétala jsem v úterý 26. 5. v 6:40 ráno. Na letiště mě K. hodil na pátou ráno, rozloučil se se mnou a odjel zase zpátky do postele. Můj plán byl takový, že se odbavím, koupím si chai tea a pak si budu tak hodinku číst nebo se podívám na seriál v notebooku. Tímhle momentem se začaly veškeré moje plány absolutně měnit a nic nebylo tak jak jsem čekala.
Letěla jsem z terminálu 2 a mou první zastávkou byl Brusel, kde jsem měla přestupovat. Spolu se mnou mělo stejnou přestupní stanici také hejno amerických teenagerů. Každý z nich měl asi šest kufrů velikosti desetiletého dítěte. Fronta, kterou jsem musela vystát mi na první pohled přišla tak na 20 minut. Nicméně stála jsem tam víc než hodinu a kufr jsem předávala paní za přepážkou v 6:31, devět minut před tím než moje letadlo mělo vzlétnout. Prosadila jsem si fast track, kde jsem samozřejmě pípala a musela projít vzebrubnou kontrolou (paní mi projížděla dokonce lem kalhotek). Pak už jsem jen běžela ke správnému gatu, udýchaně se posadila na své místo, vytáhla croissant a oddechla si. Ráno nezačalo zrovna tak, jak jsem si to představovala. Během letu jsem přečetla prvních pár stránek Divočiny (která mě pak provázela po zbytek celé pětidenní cesty) a spala. Přestup v Bruselu proběhl konečně v klidu. Stihla jsem si sníst belgickou wafli a chvilku si před odletem opravdu sednout.

Do Lisabonu jsem pro změnu jela s dětským fotbalovým týmem a seděla přímo mezi nimi. Děti + jižanský temperament + mužské pohlaví = spoustu hluku, pohybu a papírků. I tak jsem si malinko schrupla a přečetla další stránky z knížky.
V Lisabonu jsem nejdřív musela ujít docela štreku než jsem se dostala od letadla k vydávání kufrů, potom jsem nedočkavě vyhlížela kufr a nakonec se vydala ven. Venku bylo krásně, velké teplo, modrá obloha. Vytáhla jsem svůj plánek metra a zašla se paní na informacích zeptat, kde si můžu koupit jízdenku. “Ááá dneska metro nejezdí, my tady máme stávku.” Šok a zděšení v mých očích a otázka, co mám teda dělat. Poslala mě na taxík a nebo městský autobus. No jsem holka šetřivá a odvážná, vydala jsem se tedy na autobus. Po cestě jsem se sama sobě musela smát, jelikož jsem počítala jenom s cestováním metrem – autobusy jsou totiž mnohem složitější, že jo. Měla jsem štěstí, autobus s číslem, které mi bylo doporučeno zrovna dorazil a dokonce měl jako cílovou stanici tu, kde jsem musela vystoupit a kde se nacházel můj hotel. Představte si, že v Praze přestane jezdit metro a je vám asi jasný, jak by to vypadalo v autobusech. Tady to nebylo jiné – do toho já a můj velký kufr a pětikilová kabelka. Na druhé zastávce už řidič ani nemusel otevírat přední dveře, protože nikdo další nemohl přistoupit. Během cesty jsem se seznámila s pánem, co jel také na nějakou konferenci a také počítal s cestováním v metru. On byl bohužel ztracenější než já a nikdo mu na mapě nedokázal ukázat, kam se dát. Tak jsme spojili síly a po domluvě se vydali hledat můj hotel, kde se chtěl zeptat na cestu.
Hotel jsme našli snadno, měla jsem samozřejmě mapičku. “Je to tady docela starý, co?” Další trošku zděšení v mých očích. Nechala jsem si vysvětlit základní věci a vzala si kartu k pokoji. S pánem jsem se rozloučila a popřála mu hodně štěstí. Došla jsem k výtahům (asi tak tři kroky) z nichž jeden byl zatlučen dřevěnou deskou (hahaha). Dojela jsem do čtvrtého patra a našla pokoj 407. Další tentokrát o dost větší zděšení v mých očích. Pokoj byl klaustrofobně miniaturní s výhledem na nějakou žlutou oprýskanou budovu, to málo vybavení, co tam bylo, mělo něco za sebou. V koupelničce se svítilo a byl puštěný větrák (brzy jsem zjistila proč). Sedla jsem si na postel, zhluboka dýchala a se slzami v očích přemýšlela o tom, že si půjdu najít jiný hotel (:-D – bylo to dramatické). Během vybalování jsem se připojila na wifi a nechala se trošku uklidnit K. Převlíkla jsem se a rozhodla se jít na prohlídku města, abych si trošku zlepšila náladu.
Metro nejezdilo (díkybohu stávka trvala jen 24 hodin) a tak jsem se rozhodla s mapou v ruce, projít co to dá pěšky. Ukázalo se, že projít se toho dá hodně a dostala jsem se i do míst, kam jsem původně chtěla jet metrem. Začala jsem parkem Parque Eduardo VII, který byl v bezprostřední blízkosti mého hotelu (Hotel Excelsior má sice, co dohánět ohledně vzhledu a vybavení, ale polohu má výbornou). Krásné místo s výhledem na řeku, kde se můžete pohodlně posadit na lavičkách nebo v trávě. V době, kdy jsem tam byla já, se zrovna konal knižní veletrh (bohužel jsem tam nenašla žádné knížky v angličtině).
Z parku jsem se vydala po Avenida da Liberdade a došla jsem až k Praca dos Restauradores, kde jsem koupila první pohledy. Už během cesty jsem si vyhlídla Bamboo bar na pozdější zastávku. Podívala jsem se do mapy a řekla si, že k vodě už to není daleko a že tam dojdu. Během cesty jsem taky hodně vyhlížela nějaký obchod s potravinami, abych si mohla koupit nějakou vodu a svačinku na hotel. Míjela jsem nespočet butiků, drogérií, pekáren a restaurací, ale potraviny žádné. Začínala jsem si myslet, že Portugalci doma moc nevaří. Z Praca dom Pedro IV (na všech těhle náměstíčkách a kruháčích jsou většinou velké sloupy s nějakou sochou) jsem se vydala po Rua Aurea a došla na velké náměstí přímo u řeky Praca do Comércio. Tam najdete malou plážičku, odjíždí odsud výletní lodě a dá se tu chvilku posedět. Já jsem samozřejmě udělala nespočet fotek – je tu výhled na most, který vypadá trochu jako Golden gate a na sochu Ježíše, která je na druhé straně. Chvilku jsem se posadila na kamenech a užívala si sluníčka.
Cestou zpátky jsem šla po Rua da Prata, kde je na každém kroku jedna restaurace pro turisty. Mě tohle moc nevábilo a tak jsem došla zpátky k Bamboo baru (hned u zastávky metra Restauradores), kde jste mohli Feed your spirit. Šlo o takový bar/stánek v hodně volnomyšlenkářkém duchu, kde jste si mohli dát nějaký ten drink a něco menšího k jídlu (k tomu vám hrál DJ/ka nějakou tu hudbu). Já jsem při své první návštěve zkusila sangríu s bílým vínem a nachos se sýrovým dipem – bylo to bájo a bylo mi fajn. Nakonec mi ani nepřipadalo tolik divné sedět tam sama.
Po cestě na hotel jsem žádné potraviny nenašla a tak jsem se ještě na recepci zeptala, zda jsou nějaké v okolí. Byly – jen trošku mimo dění. Rozhodla jsem se nechat nákup na druhý den a vydala jsem se zpět do svého kamrlíků. Srpcha, postel a asi 15 minut filmu než jsem upadla do kómatu (přece jen jsem vstávala ve čtyři ráno).

 

 

 

Druhý den ráno jsem se vzbudila hrozně brzo (malý posun času a šla jsem dost brzo spát), oblékla se a vyrazila na první snídani. Snídaně taková normální, žádný luxus, ale to hlavní jsem dostala. Středa dopoledne byla určena registraci na konferenci a srazu s Hemmou. V metru jsem si koupila třídenní lístek na metro (stál 18 euro), zkontrolovala, kterým mám jet směrem a vydala se na zastávku Sao Sebastiao. Metro v Lisabonu není složité a pokud jste zvyklý jezdit metrem v Praze, nebude vám to dělat problém. Chvilku jsem bloudila a nemohla Fundacao Calouste Gulbekian najít, ale nakonec jsem se zorientovala a zjistila, že je to kousek od stanice metra. Cesta k muzeu vede krásným parkem, který ho obklopuje – rozhodně stojí za návštěvu (oboje). Registrace proběhla v pohodě a vzhledem k tomu, že jsem byla jediný zástupce z ČR, dostalo se mi velmi vřelého uvítání. Hemmu jsem našla záhy a po úvodních uvítacích frázích zjistila další jobovku. Místo jedné hodiny na workshop jsem dostala pouze 30 minut na prezentaci. Další zděšení v mých očích – asi minutu jsem trvala na tom, že to prostě nejde, že mám připravený workshop a že musím přivést zpátky do Čech nějaké výsledky. U pořadatelů jsme zjistily, že je to opravdu jen 30 minut a že není možné pojmout to jako workshop. Lehká panika. Vytáhly jsme prezentaci a začaly mluvit o tom, co s tím a jak to natáhnout. Nakonec jsme se rozhodli alespoň pro krátkou diskuzi po prezentaci, kde lidé budou moci sdílet své zkušenosti. Hemma mě hodně uklidňovala a snažila se mě podpořit, což bylo nejen milé, ale taky mi to hodně pomohlo. Když jsme se pak na metru loučily, apelovala na mě, abych si odpočinula a dobře se na zítra vyspala. Řekla jsem si, že už s tím stejně nic neudělám a že se zkrátka nebudu stresovat. Vrátila jsem se na hotel, nakoupila věci v nedalekém menším obchůdku a vyrazila na další prohlídku města. Mé první kroky vedly na zastávku metra Martim Moniz odkud jezdí profláklé žluté turstické tramvaje č. 28 (jízdní řád ZDE), které vás provezou starým městem. Bylo okolo jedné hodiny a fronta na tramvaj byla hodně dlouhá. O tramvaji 28 se píše a mluví všude a tak mi bylo líto jí propásnout. Vydržela jsem v tom vedru teda hodinovou frontu a svezla se. Nejela jsem celou trasu a vystoupila na zastávce Baixa-Chiado. Odtud jsem šla zpátky směrem na Praca dom Pedro IV a zase k řece stejnou cestou jako den předtím. U řeky jsem se tentokrát dala směrem doprava po Avenida d. Ribeira d. Naus. Po cestě jsem se zastavila na výbornou mátovou limonádu a posadila se na “náplavce”. Po chvilce odpočinku jsem došla až na zastávku metra Cais do Sodré (konečná zelené linky, kde také začínají příměstské vlaky), chvilku jsem hledala vchod do metra a povedlo se. Má cesta vedla na zastávku červené linky Oriente, odkud už v klidu dojdete pěšky k Expo areálu, kde se v roce 1998 konala Světová výstava. Pro mě asi nejkrásnější místo v Lisabonu. Hrozně těžko jsem vybírala místo, kde se posadím, protože se mi to tam všude zdálo krásné a chtěla jsem toho vidět, co nejvíc. V tomto areálu najdete taky Oceanário nebo Telecabinu, která vás proveze po celé délce Parku národů. Areál se nachází u řeky, takže tady máte krásný výhled. Já jsem si tady sedla s pytlíkem jahod (za 1 euro), chvilku si četla, užívala si sluníčko a cvičila svůj projev na druhý den. Strávila jsem tam určitě minimálně hodinu a půl (spíš víc). Když jsem si to dostatečně užila, vyrazila jsem do blízkého obchodního centra (Centro Comercial Vasco da Gama)  na večeři a pro nějaké jídlo. Pak už na hotel, pustit si film a spát.

 

 

 

 

 

Třetí den. Ráno taková trochu nervozitka (asi jako před zkouškou), vynechala jsem dokonce snídani a dala si jenom džus. Vyparádila jsem se, držela si palce a vyrazila jsem na konferenci. V obrovském auditoriu se konaly první prezentace hlavních speakerů, pak krátká přestávka a pak už blok prezentací, kde jsem měla mluvit já. Jak jinak že – vyšlo na mě právě to obrovské auditorium, takže jsem byla dost daleko od všech účastníků, na obrovském pódiu. Akustika nic moc, takže jsem se trošku děsila případných otázek. Usadili nás k velkému stolu do obrovských křesel. Byla jsem druhá na řadě. A pak to najednou bylo. Stála jsem za pultíkem, mluvila do mikrofonu a ovládala prezentaci. Lidi se dělili o své zkušenosti, padlo pár otázek a byl konec. Radost a velká úleva. Lidi za mnou po prezentaci chodili, brali si materiály a doptávali se. Vůbec jsem nečekala, že by to mohlo mít takový úspěch. Oběd, další prezentace, zápisky, přestávky v parku. Po cestě z konference jsem se stavila v nákupním centru Centro Comercial Colombo u fotbalového stadionu (je na zastávce modré linky Colégio militar/Luz). Zastavila jsem se na skok v Primarku a pak nakoupila nějaké dárky do Prahy. Rozhodla jsem se nevozit žádné blbosti a nakoupila jsem různé typické portugalské jídlo k ochutnávce (trošku jsem nevychytala, že to budu muset nacpat do kufru :-D). Na hotelu jsem se s radostí převlékla, vzala knížku a vyrazila si na chvilku číst do parku Eduardo VII. Večer mě čekala Gala večeře od konference, která se konala poblíž zastávky metra Restauradores v Casa do Alentejo. Přivítal nás mužský sbor (věkový průměr asi 70 let), ochutnali jsme portugalské jídlo a vína (salámy, sýry, olivy, chléb, zeleninový krém, zapečené bacalhau/treska se salátem, pečené maso s pečenými brambory a krémovým špenátem a na závěr čokoládový a žloutkový krém) a viděli/slyšeli Fado (info ZDE). Večeře byla dlouhá a vzhledem k času taky náročná, v Portugalsku se jí hodně pozdě. Na dezert došlo až někdy po desáté hodině večer. Do hotelu jsem jela taxíkem a byl to velký zážitek – jak pro mě tak pro pana řidiče, který nemluvil anglicky a byl naštvaný, že mě musí vézt takový kousíček.

Čtvrtý den. Celý převážně strávený na konferenci. Odpoledne jsem v nákupním centru El Corte Inglés kousek od místa, kde se konala konference dokoupila poslední dárky. Na poslední večeři jsem se vydala do svého oblíbeného Bamboo baru. Tenhle večer hodně foukal vítr, takže jsem si nakonec večeři (vegetariánský salát a nachos se sýrovou salsou) odnesla do hotelu a snědla jí u filmu.

Pátý den. Poslední snídaně, balení (uff). Kufr jsem si nechala po odevzdání klíče na recepci a vydala jsem se na poslední procházku parkem. Po dvanácté jsem si vyzvedla kufr (který vážil 20 kg + 6 kg kabelka) a vydala se směr letiště. Nikde v portugalském metru nejsou eskalátory (krom zastávky Aeroporto), takže cesta poněkud krušná! Na letišti jsem zjistila, že let bude zpožděný o půl hodiny, takže jsem se najedla, dočítala Divočinu a dopřála si Ben&Jerry zmrzlinu. Tap Portugal zatím nejluxusnější letecká společnost, se kterou jsem letěla. Prvotřídní jídlo, pohodlné sedačky – kdyby nebylo řvoucího dítěte přede mnou, byla by to pohádka).



Celé to pro mě byla obrovská zkušenost – ve všech směrech. Jsem hrozně ráda, že jsem jela a že jsem musela čelit různým situacím, o kterých bych si dřív myslela, že je třeba nezvládnu. Byl to velký test pro mojí angličtinu, která se nakonec osvědčila a velký test pro mojí jakousi introvertnost a seznamování s cizími lidmi. I made it! 


Pár zajímavostí o Lisabonu:

  • V metru (za jízdy) je signál a tak můžete telefonovat a posílat smsky.
  • Lidé jsou tu velmi milí a nápomocní.
  • V obchodech se dají koupit různé značky piv jejichž velikost je pouhých 200 ml.
  • Lidi tady zbožňují želé (v různých fast foodech si ho můžete dát místo hranolek nebo salátu).
  • Na každém rohu jsou stánky se zmrzlinou a vodou.
  • V každé Pastelerii najdete Pastel de nata, což je košíček z listového těsta plněný žloutkovým krémem, který je oflambovaný. Takový národní dezert.
  • Co se týče sladkého, jsou tady na to dost vysazení. V obchodních centrech je tomhlu druhu potravin věnován velký prostor a výběr je neskutečný.
  • Po městě se krom městské hromadné dopravy můžete nechat svést tuk tukem, je jich tu spousty.
  • Ráno se tu moc nepracuje. Ani Starbucks neotevírá před desátou! Všechno začíná až kolem druhé odpoledne.
  • Různě po městě najdete krásné fialově květoucí stromy.
Previous Post Next Post

You may also like

Nechte mi tu komentář