Nejčastěji sleduju určitě filmy z americké produkce. Často se také dostanu k těm britským, občas nějaká ta Francie. Dřív jsem hodně koukala i na ty české, ale za poslední roky mě nic nezaujalo. Někdy si pustím něco z Argentiny a párkrát jsem viděla něco z Japonska (při hororových víkendech). Jak to máte Vy? Dokáže Vás film odradit už jen tím, že byl natočen třeba v Polsku?

Dnes poslední článek o filmech a vezmeme to podle zemí původu. Pojďme se podívat, co kde stojí za shlédnutí.

 

Východní Evropa
Dějiny Polska, Maďarska a Československa ve 20. století i filmový průmysl těchto zemí se řídí určitými podobnými modely – nezávislost, po níž následovalo porobení nacisty, poté represivní komunismus, liberalizace, přitvrzení režimu a svoboda. 
Nůž ve vodě (1962 – Polanski, Polsko)
Obchod na korze (1965 – Kádár, Klos, Československo)
Beznadějní (1965 – Janscó, Maďarsko)
Lásky jedné plavovlásky (1965 – Forman, Československo)
Sedmikrásky (1965 – Chytilová, Československo)
Ostře sledované vlaky (1966 – Menzel, Československo)
Muž z mramoru (1976 – Wajda, Polsko)
Tři barvy (1993/4 – Kieslowski, Polsko)
Werckmeisterovi harmonie (2000 – Tarr, Maďarsko)
Musíme si pomáhat (2000 – Hřebejk, ČR)

 

Severské státy
Vezmeme-li v úvahu malý počet obyvatel, je přínos severských států v čele se Švédskem a Dánskem k filmovému umění fenomenální. Od Ingmara Bergmana po Larse von Triera měli režiséři z této části Evropy nesmírný vliv.
Vozka smrti (1921 – Sjöström, Švédsko)
Den hněvu (1943 – Dreyer, Dánsko)
Persona (1966 – Bergman, Švédsko)
Babettina hostina (1987 – Axel, Dánsko)
Rodinná oslava (1998 – Vuterberg, Dánsko)
Idioti (1998 – Trier, Dánsko)

 

Německo
Navzdory významnému přínosu Německa k dějinám kinematografie došlo k obrovské propasti mezi velkolepějším obdobím německého filmu – érou němých filmů – a novým rozbřeskem německé kinematografie v 70. letech 20. století, tedy téměř o půl století později. 
Poslední štace (1924 – Murnau)
Pandořina skříňka (1928 – Pabst)
Modrý anděl (1930 – Sternberg)
Vrah mezi námi (1931 – Lang)
Most (1959 – Wicki)
V běhu času (1975 – Wenders)
Manželství Marie Braunové (1978 – Fassbinder)
Plechový bubínek (1979 – Schlöndorff)
Ponorka (1981 – Peterson)
Lola běží o život (1998 – Tykwer)

 

Francie
Žádná jiná země s výjimkou USA nepřispěla tolik k technickému a uměleckému rozvoji filmu jako Francie. Dalo by se ovšem argumentovat, že Francie je držitelkou ještě jednoho rekordu, jež jí lze závidět možná i více – důsledně produkuje filmy jež mají jak umělecké, tak komerční kvality. 
Napoleon (1927 – Gance)
Atalanta (1934 – Vigo)
Velká iluze (1937 – Renoir)
Den začíná (1939 – Bresson)
Deník venkovského faráře (1951 – Bresson)
Hirošima, má láska (1959 – Resnais)
Jules a Jim (1962 – Truffaut)
Víkend (1968 – Godard)
Nenávist (1995 – Kassovitz)
Někdo to rád jinak (2000 – Jaouiová)

 

Itálie
Itálie měla a má hluboký vliv na filmový styl, zvláště během třech údobí: v době monumentálních eposů před první světovou válkou, v éře neorealistů bezprostředně po druhé světové válce a od roku 1960 do poloviny 70. let, za “druhé renesance” vedené Federikem Fellinim.
František, prosťáček boží (1950 – Rossellini)
Umberto D. (1952 – De Sica)
Noc (1961 – Antonioni)
Gepard (1963 – Visconti)
Evangelium sv. Matouše (1964 – Passolini)
Amarcord (1973 – Fellini)
XX. století 1900 (1977 – Bertolucci)
Pošťák (1994 – Radford)
Nejlepší roky mládí (2003 – Giordana)

 

Velká Británie
Navzdory drtivé konkurenci amerických filmů se britské kinematografii podařilo přežít i ve stínu domnělého soupeře v Hollywoodu. Britská kinematografie vyprodukovala filmy se specificky britským laděním, a nadále vyváží své talentované režiséry a herecké hvězdy. 
Zmizelá žena (1938 – Hitchcock)
Pouto nejsilnější (1945 – Leaf)
Štvanec (1947 – Reed)
Černý narcis (1947 – Powel, Pressburger)
Whisky Galore (1949 – MacKendrick)
Sluha (1963 – Losey)
Kdyby… (1969 – Anderson)
Místní hrdina (1983 – Forsyth)
Brazil (1985 – Gilliam)
Billy Elliot (2000 – Daldry)

 

Španělsko 
Za Frankova represivního režimu bylo ve Španělsku 36 let téměř nemožné vytvořit životaschopný filmový průmysl a talentovaní filmoví tvůrci se nemohli volně projevovat. Po Frankovi však začaly španělské filmy patřit k nejlepším na světě. 
Vítáme vás, pane Marshalle! (1953 – Berlanga)
Smrt cyklisty (1955 – Bardem)
Viridiana (1961 – Buňuel)
Duch úlu (1973 – Erice)
Starý dům uprostřed Madridu (1976 – Saura)
Země (1996 – Medem)
Mluv s ní (2002 – Almodóvar)
Hlas moře (2004 – Amenábar)

 

Kanada
Navzdory své těsné blízkosti k USA a kulturní propasti mezi francouzsky a anglicky mluvícím obyvatelstvem se zformovaly jak kanadský filmový průmysl, tak identita, zvláště v animovaných snímcích, a v průběhu desetiletí, zvláště od 70. let 20. století, se plně rozvíjely. 
Můj strýček Antonín (1971 – Jutra)
La vraie nature Bernadette (1972 – Carle)
Učňovská léta Duddyho Kravitze (1974 – Kotcheff)
Úpadek amerického impéria (1986 – Arcand)
Zpěv sirén (1987 – Rozemová)
Příliš dokonalá podoba (1988 – Ringers, Cronenberg)
Ježíš z Montrealu (1989 – Arcand)
Exotica (1994 – Egoyan)
Sladké zítřky (1997 – Egoyan)
Invaze barbarů (2003 – Arcand)

 

Jižní Amerika 
Kinematografii Jižní Ameriky nebyla politika nikdy zcela cizí. V 60. letech 20. století přišla na scénu nová vlna politických protestních filmů a do konce 20. století se změnila v úspěch u široké divácké veřejnosti, zvláště v případě argentinských a brazilských režisérů. 
Ruka v pasti (1961 – Nilsson, Argentina)
Vyprahlé životy (1963 – Santos, Brazílie)
Antonio Das Mortes (1969 – Rocha, Brazílie)
Hodina výhně (1968 – Solanas, Argentina)
Bitva o Chile (1975/79 – Guzmán, Chile)
Oficiální verze (1985 – Puenzo, Argentina)
Hlavní nádraží (1998 – Salles, Brazílie)
Město bohů (2002 – Meirelles, Brazílie)

 

Austrálie a Nový Zéland 
Od 70. let 20. století budily australské filmy stále větší pozornost světa, zatímco Nový Zéland se na mapu světové kinematografie umístil jako země, kde se dají produkovat populární vysokorozpočtové filmy, Peterem Jacksonem, režisérem trilogie Pán prstenů. 
Piknik na Hanging Rock (1975 – Weir)
The Getting of Wisdom (1977 – Beresford)
Newsfront (1978 – Noyce)
Moje skvělá kariéra (1979 – Armstrong)
Šílený Max (1979 – Miller)
Krokodýl Dundee (1986 – Faiman)
Anděl u mého stolu (1990 – Campionová)
Nebeská stvoření (1994 – Jackson)

 

Japonsko
Třebaže Japonsko produkuje kvalitní filmy od počátku kinematografie, zůstávaly snímky této země na Západě po více než půl století doslova neznámé. Od 50. let 20. století je však japonská kinematografie vysoce úspěšná jak ze strany filmové kritiky, tak komerčně. 
Život milostnice O´Haru (1952 – Mizoguči)
Sedm samurajů (1954 – Kurosawa)
Květ rovnodennosti (1958 – Ozu)
Yukinojo henge (1963 – Ičikawa)
Hoch (1969 – Ošiam)
Pomsta patří mně (1979 – Imamura)
Tampopo (1985 – Itami)
Ohňostroj (1997 – Kitano)
Po životě (1998 – Koreeda)
Cesta do Fantazie (2001 – Mijazaki)

 

Zdroj: Film – Velký ilustrovaný průvodce, Ronald Bergan

 

Štítky: