Letos je to už dva roky, co jsme prodali “náš dům”. Přesně před dvěma lety tento den se babička odstěhovala k našim a já věděla, že už se tam opravdu nikdy nepodívám. Já o tom svém posledním dni vlastně ani nevěděla. Byl to den, kdy jsem si jela na zahrádku pro rybíz a nešla tehdy ani dovnitř. Mám pocit, jako by to bylo včera.
Tohle jsem napsala 1. dubna 2014, když došlo k prodeji. Pořád mi chybí.  

 

Dnes bych vám chtěla vyprávět příběh. Příběh o jedné malé holčičce, která se narodila do komplikovaných vztahů svých rodičů, kteří na její příchod nebyli úplně připraveni a domě, který pro ní znamenal všechno. Osud tomu chtěl, že vyrůstala spíše se svými prarodiči – v domě, kde se narodila a vyrůstala její babička. Ta později do onoho domu přivedla svého muže a na svět přivedla dvě děti. Z malého jednopatrového dvojdomku se stal menší dvou generační dům. Dům s dvorkem, garáží, dílnou a menší zahrádkou plnou zeleniny. Čas utíkal a všechno se pořád trochu měnilo. Zmizela dílna, zmizela garáž – v zimě na jejich místě vznikal ledový povrch na bruslení. Na zahradě existovalo bezpočet míst pro vaření lektvarů, ale taky záhony plné zeleniny a ovoce. I záhony nakonec zmizeli a z původního vybavení zbyla jen houpačka. V létě káď místo bazénu. S tím starým domem bylo spojeno tolik vzpomínek – hezkých i smutných.

 

Velké oslavy narozenin, svatba, společné setkávání, velké hádky, různé uskupování a změny obývání. Vzpomínky na poslední léta ve školce, vzpomínky na ranní vstávání do školy. Všechny Vánoce. Výměna bojleru. Ježdění na tříkolce a pak první pokusy na kole. Rozbitá kolena. Hraní na písku a přátelství se sousedy. Půda obložená dřevem, ve které zůstala dědova práce a která vždycky tak trochu skýtala tajemství. První setkání s rockenrollem a Elvisem. Gumídci a hopsinková šťáva. Nedělní obědy – babiččiny polévky a dědova sekaná. Mámino první auto, co stálo na dvoře. Vzpomínka na první kroupy, o kterých nám děda jen vyprávěl a ony pak opravdu přišly. Poslední setkání s dědou. Rozloučení se strejdou. Oba své poslední dny strávili právě tady – ať už to věděli nebo ne. Všechny víkendy, když jsme byly malé, všechny letní prázdniny. Učení na státnice. První vztah a malé společné budování. První rozchod a ztráta všeho. Byly chvíle, kdy nás tam žilo osm. Pak už jen tři a nakonec tam babička zůstala úplně sama.

 

Nebyl to jen obyčejný dům – byl to domov. Místo, které vám zůstane v srdci.

 

A ten dům je teď k prodeji. Za pár měsíců ho pravděpodobně bude obývat úplně jiná rodina a dost možná, že dům zmizí úplně. Po šedesáti devíti letech babička opustí dům, ve kterém se na konci války narodila. Dům, kde založila svou rodinu; dům, kde se musela rozloučit se svým mužem a bratrem. Dům, který byl zázemím pro nás všechny.

 

Té malé holčičce je z toho smutno.

Právě dnes je dům oficiálně prodaný…