Někdy život přináší i to, co nechceme, ale skoro vždycky taky přináší nějakou útěchu.
Poslední měsíce se v mém životě dělo hodně věcí a nebyly to zrovna snadné věci. A už vůbec ne věci, které se snadno říkají nahlas. Postupně, jak jsem se s nimi sama vyrovnávala, jsem s nimi seznamovala všechny svoje blízké a mnohdy to nebylo vůbec jednoduché. Teď už mi bývá napsat jen tohle, abych za vším mohla udělat velkou tečku a posunout se v životě dál.
Nebudu dlouho chodit horké kaše a prostě to na vás pustím jako bombu. Tak mi to taky připadalo pokaždé, když jsem to někomu říkala. Já a Mr. K už nejsme spolu. Po deseti letech je ze mě zase single žena. Nechci, aby byl tenhle článek o tom, proč se to stalo, ale spíš o tom, jaké změny mi to do života přináší a jak se s tím “peru”.
Velkou (a začátkem roku jsem si myslela, že tou největší) změnou bylo stěhování do nového vlastního bytu. Nakonec už to samotné stěhování neprobíhalo vůbec tak jak jsem si představovala a teď tu bydlím sama (než se ke mě koncem měsíce přistěhuje ségra). Poprvé ve svém životě žiju úplně sama a musím spoléhat jen na sama na sebe (byť mám kolem sebe samozřejmě skvělou rodinu, která mě maximálně podporuje). Je to jiné hlavně v tom, že každý den přicházím do prázdného bytu a vím, že nikdo jiný už nedorazí. První dny to pro mě bylo celkem náročné a teď si to užívám, než tu zas budu mít společníka.
No a pak ta samotná “svoboda” a nezávislost. Naposledy jsem byla sama, když mi bylo 20 a neužívala jsem si to ani trochu. Teď je mi 30 a je to zase úplně jiné. Neříkám, že si to užívám, ale na druhou stranu se v tom ani nijak neutápím. Snažím se hledat spíš pozitiva a naladit se tak, abych se časem mohla zamilovat do někoho jiného. Ve 20ti jsem řešila to, jak se mi změní volný čas, než si někoho najdu a teď řeším to, jak se vůbec s někým dalším seznámím. Vzhledem ke své poměrně dost nepříjemné alergii na kočky nehodlám být osamělou kočičí ženou.
Za poslední čtyři měsíce jsem měla několik hodně špatných a smutních dní, kdy mi vůbec nebylo dobře a všechno vypadalo beznadějně. Mnohem víc jsem, ale měla těch dní, kdy mi bylo minimálně normálně až fajn. Jsem člověk, co se se změnami nevyrovnává úplně snadno a to, co mě teď potkalo je jedna z největších životních změn v mém životě. A tak jsem na sebe vlastně tak nějak pyšná a každý den, kdy vstávám s úsměvem na rtech, překvapuju sama sebe. Možná, že tohle je dospělost.
Vím, že těch těžších smutných dní ještě několik bude – obzvlášť teď na podzim, o Vánocích a pravděpodobně taky o narozeninách (pokud do té doby nenajdu nějakého prince na bílém koni), ale teď jsem si jistá, že je překonám stejně jako ty ostatní a že to k jisté fázi života zkrátka patří.
Věřím, že někde tam venku už na mě ten pravý čeká a že časem budu moct říct: jsem šťastná, jak jen šťastná můžu být. A pokud si něčím podobných procházíte taky, tak vězte, že v tom nejste sami.
Milá Michell,
upřímně mě to mrzí a zároveň šokuje, ještě na blogerfestu jsem se Tě ptala na novou kuchyň a najednou je všechno jinak… 🙁 Chápu jak se asi musíš cítit, taková změna není nikdy jednoduchá…Držím Ti moc palce, určitě to bude časem lepší!
No jo :-), to je život. A ta nová kuchyň už stojí a je přesně taková, jak jsem si jí vysnila 😉
Jako bych viděla samu sebe před rokem, téměř do písmene. Jestli Vás to povzbudí, tak nyní, rok po obdobné krizi a životním veletoči (který u mě obnášel i změnu práce a přestěhování z Prahy zpět do rodného města), se mám lépe než kdy předtím (skoro se až bojím to takto napsat a ťukám pro jistotu do kovu i do dřeva) a i ten princ se našel (inteligentní, hodný, zábavný a bez závazků!). Držím palce a hodně sil dokud nepomine to nejtěžší období.
Děkuju strašně moc! To je hrozně hezký slyšet. Držím palce a věřím, že už to takhle dobrý zůstane, i s nějakýma malinkýma zádrhelama třeba. 🙂