Dnes zase trošku víc osobně z mého deníku (i když tuším, že vás to možná pobaví stejně jako moje Životní zásady). Nedávno jsem to psala na instagramu. Píšu si deník už strašně dlouho – asi od svých osmi let. To znamená, že těch deníků se mi tady v krabici už pár válí. Přiznání: žádný není dopsaný do konce (hrůza, já vím). Začínala jsem klasicky s tím na klíček (byl růžový, měkkoučký a byla na něm taková zamyšlená paní), dostala jsem ho k narozeninám. No a pak už to byly klasické sešity s tvrdými deskami (nic zvlášního), malý černý moleskin (tam teď třeba píšu druhý letní deník) a momentálně od začátku roku píšu do toho od Anie. Nicméně nejradši mám ten, který mapuje roky 2002 – 2005. Psala jsem asi nejintenzivněji a mapuje období plné změn, nových začátků, prvních lásek, toho nejhezčího léta a spoustu zážitků. Je v něm taky spoustu úryvků básniček, textů písniček, fotek, vlepených věcí na památku a podrobný deník z dovolené v Chorvatsku z roku 2003.
Je z něj taky tenhle seznam osmi přání, které jsem si zapsala v říjnu 2004. Tehdy jsem je nadepsala Sny, které si splním:
- Podívám se do Londýna na sochu Petra Pana.
- Dostanu se na VŠ.
- Naučím se plynně španělsky.
- Podívám se do San Franciska a budu cestovat.
- Napíšu dobrou knihu nebo povídku.
- Budu pomáhat lidem.
- Setkám se s Robertem Fulghumem a podám si s ním ruku.
- Budu nad věcí, v pohodě, bez strachu a šťastná.
Většinu těch přání jsem si během posledních 14ti let splnila. A myslím, že kdyby se mě na to tehdy někdo zeptal, tak bych tomu možná asi nevěřila. Na pár věcech v dalších letech ještě pracovat můžu – třeba na té soše Petra Pana (i když jsem v Londýně byla, tak tu sochu jsem neviděla) a na tom psaní. Na některých budu asi pracovat celý život – strachu se člověk totiž jen tak nezbaví. Nejhezčí na tom ale je ten pocit, že se mi sny plní. I když to někdy vypadá, že život nejde podle plánu a že se zrovna nic nedaří, tak to v tom větším měřítku vlastně možná není pravda.
Mezi svým 16. a 30. rokem jsem totiž vystudovala vysokou školu, naučila se plynně španělsky (a zase to úspěšně zapomněla), byla jsem v San Franciscu a na spoustě dalších krásných míst, podala jsem si ruku s Robertem Fulghumem, byla jsem šťastná, v pohodě i beze strachu a každý den chodím do práce, kde pomáhám lidem.
Krásné! 🙂 Já zase občas najdu nějakého vysněného (povahově) kluka, v mých starých dennících a vidím, že ten můj ho úplně přebil ( i když, zas takové umění to nebylo, měla jsem kolem sebe jenom debily, takže podle toho ta velice přízemní přání na prince z pohádky vypadaly 😀 😀 ). <3
Vidíš a to se mi na těch denících líbí, jak člověk můžu nakonec hodnotit a porovnávat. Já jsem teď po deseti letech zase sama a říkala jsem si, že si teď sepíšu takový seznam toho, co by měl můj životní partner mít a třeba ho tím trochu přivolám :-).