Drtivou většinu knih, které jsem v životě četla, jsem měla půjčenou z knihovny (mávám Městské knihovně Opatov). Některé jsem četla před spoustou let. Ty dle mého nejkrásnější se teď snažím mít ve své sbírce, abych se k nim mohla kdykoliv vrátit (a ano jsou knihy, které čtu víc jak jednou). Přesto jsou knihy, které mi velmi zřetelně utkvěly v paměti. Pohyblivé svátky od Ernesta Hemingwaye jsou jednou z nich. Strašně jsem se na tu knihu těšila a s ní taky vznikla má láska k jeho dalším knihám. Pamatuju si to malé vydání a tu vůni, kterou vydávala. Přesto, že jsem přečetla stovky knih, tak tuhle vůni nezapomenu a s jistotou můžu říct, že do teď jsem už tak voňavou knihu nečetla. Každý rok na jaře si na ní vzpomenu. Letos tomu není jinak. Tenhle úryvek z ní miluju a znám ho skoro nazpaměť.
Dokud bylo ve městě tolik stromů, dalo se každý den vyhlížet, jestli už jde jaro, až jednou ráno je přinesl přes noc teplý vítr. Někdy je těžké, studené deště zase zahnaly, takže se zdálo, že už jaro nikdy nebude a že člověk přijde v životě o jednu roční dobu. To bývala v Paříži jediná opravdu smutná doba, protože to bylo něco nepřirozeného. Člověk čekal, že mu bude smutno na podzim. Každý rok kus člověka umíral, když ze stromů padalo listí a ve větru a ve studeném zimním světle trčely holé větve. Člověk však věděl, že jaro zase vždycky přijde, tak jako věděl, potom co řeka zamrzla, že jednou zase poteče. Ale když ty studené deště nepřestávaly, až jaro úplně zabily, bylo to stejné, jako když někdo mladý umře bez příčiny.
Tentokrát ovšem nakonec přišlo jaro pokaždé, člověka však děsívalo pomyšlení, že málem nepřišlo.
Jaký je váš zamilovaný úryvek z knihy? Četli jste někdy něco od Hemingwaye? Pamatujete si nějakou speciální vůni knihy?
Napsat komentář