Tři roky v Rytmusu

Před třemi lety bylo 2. července pondělí. Před třemi lety jsem poprvé scházela po chodníku dolů po Ječné a mířila do svého prvního zaměstnání na plný úvazek. Dnes jsem si vykračovala s úsměvem na rtech a vzpomínala na lehkou nervozitu, která mě ten první den provázela. Mám pocit, že celé ty tři roky byly jako mrknutí oka. Vzpomínám si, že jsem měla pocit, že si všechno nikdy nezapamatuju a že pocit nováčka bude nekonečný. Nakonec jsem se za tu dobu naučila hodně věcí a dostala se do spousty různých situací, které mě posílily v mnoha ohledech. Jsem ráda, že se můžu zdokonalovat v komunikaci, ve vyjednávání, v oslovování a seznamování s novými lidmi. Zlepšuju se v angličtině a mám možnost cestovat do zahraničí. Učím se prezentovat před větší skupinou lidí a dotahovat věci do konce. Mám prostor pro kreativitu a zároveň jsou tu nějaká pravidla, která mi umožňují se něčeho držet. Pracuju v týmu lidí, které vnímám jako své přátele.

Nejvíc vděčná jsem za to, že jsem jeden z mála lidí, kteří pracují v práci, kterou si vysnili už mladším věku. Už od patnácti jsem tušila, co chci jednou dělat. Šla jsem si za svým (i přes mírné překážky) a můžu teď dělat to, co mě baví.

Má to samozřejmě i svá úskalí, nebudu říkat, že ne. Určitě jsou i mnohem lépe placené práce, kde bych měla větší možnost kariérního růstu. Kdo ví, třeba mě to nakonec jednou zláká. Všechno má své světlé i stinné stránky. Zatím jsem ale spokojená, kde jsem.