Wish. Hope. Life.

Vždycky jsem byla takový to somálský dítě, co mu ční všechny kosti. Po většinu svého života jsem si strašně moc přála mít aspoň padesát kilo. Mohla jsem jíst, co jsem chtěla a kolik jsem chtěla, mohla jsem brát antikoncepci a nemusela jsem se vůbec hýbat – a stejně jsem nešla s váhou nahoru. Pak se mi přehoupla dvacítka a metabolismus se mi nějak zpomalil. Dostala jsem se lehce přes svou vysněnou padesátku a bohužel na mě každé deko bylo znát. Poslední dva roky, co se mi dělá bříško a jsem celá taková rozkydlá si říkám, že ze sebou musím začít něco dělat! Vzhledem k tomu, jak moc nemám ráda cokoliv čemu se říká sport to pro mě bylo (a vždycky asi bude) docela těžký. Nikdy u ničeho dlouho nevydržím a nic nedělám pravidelně. No a tak jsem to konzultovala s K. a rozhodla jsem se začít cvičit s osobní trenérkou.

Vytáhla jsem svoje jediné sportovní oblečení (rychle jsem zjistila, že se budu muset trošku dovybavit), sbalila si tašku a včera po práci vyrazila na první trénink. Nebudu vám lhát, byla jsem z toho docela nervózní. Půl hodiny jsem se rychlejší chůzí prošla na páse a pak už dorazila trenérka. Rovnou mi řekla, ať do toho zahřívání příště hodím taky běh a vrhli jsme se na to.

Na konci cvičení (no částečně i během) mi naprosto odešly ruce. A to úplně. Měla jsem chvilku, kdy jsem si říkala, že se asi pozvracím a chvilku, kdy jsem si říkala, co to proboha dělám. Po většinu času jsem se jenom snažila soustředit na nějaký bod v prostoru a počítat kolik mi toho ještě zbývá.

Byly docela euforické – částečně proto, že to mám za sebou a částečně proto, že jsem to zvládla. V šatně mě to trochu přešlo, když jsem zjistila, že si nedokážu sundat podprsenku, neudržím spchu v rukou a že utřít se ručníkem je docela challenge.

Doma jsem totálně odpadla a udělalo se mi docela blbě. Pocity hrozné, připadala jsem si jak trubka. Nicméně když K. zjistil, že jsem jedla naposledy v jednu a přinesl mi nakrájené jablko, udělalo se mi o stroprocent líp. Rada číslo jedna: hodinu před tréninkem bych si měla dát aspoň něco malého (třeba to jablko). Ruce stále bez citu, celá jsem taková vláčná a samozřejmě k smrti unavená. Snědla jsem ještě míchaná vajíčka s rajčátkama a půlku polotučného tvarohu.

Den předtím jsem začala sedmidenní meditační kurz z aplikací Calm, takže jsem si dala den druhý a pak už jsem totálně odpadla.

Dnes se mi do rukou síla částečně vrátila, nicméně bolest, kterou v rukou cítím taky není žádná slast. Nohy, zadek i břicho cítím, ale nic šíleného to není. Za to již zmíněné ruce, záda, prsa a krk – to je naprostý peklo! Zítra mě čeká trénink číslo dvě a absolutně si nedokážu představit, že ho přežiju! Druhý den mě svaly bolí vždycky nejvíc, takže dost možná budu i brečet.

Dál vás budu informovat, jak to se mnou vypadá :-).