Začala jsem připravovat jeden podzimní článek, kde se s vámi chci podělit o to, jak se prát s podzimními splíny a co mi skoro vždycky tak nějak funguje. A pak mě napadlo, že poslední půl rok sem píšu hlavně tyhle pozitivně laděný věci – 10 způsobů, jak zlepšit den blbec; Tvořením proti špatné náladě; Životní přání a sny. A to i přesto, že tenhle rok ke mě rozhodně není přívětivý a řeším převážně samé těžkosti.
Když se ohlédnu za posledními měsíci, tak vidím věci, které jsem si do života v tuhle chvíli vůbec nepřála. Nečekala jsem, že ve třiceti nakonec zůstanu sama. Že místo plánování rodiny, budu řešit starost o byt, na který jsem zůstala sama a znovu budu bydlet se ségrou. Že budu přemýšlet nad tím, jak a kde se seznámit s někým normálním a perspektivním. Že mě sem tam napadne, že se té svojí rodiny třeba taky nikdy nedočkám. Že se rozpláču při hledání šroubků, protože mi najednou dojde, že jsem sama na ty nejobyčejnější věci, na které jsem nikdy sama nebyla.
Navzdory všemu tomuhle mám ale pocit, že jsem během těch posledních měsíců byla spíš spokojená a že někde hluboko uvnitř sebe vím, že to všechno, co se stalo, se stát mělo. Všechno, co jsem napsala v článku o životních změnách je pravda. Pořád díkybohu převládají dny, kdy se usmívám a na nic si nestěžuju. Vždycky si totiž nakonec i v těch nejtěžších momentech řeknu, že: se někdo najde, že bydlet se ségrou bude fajn, že s bytem mi přece pomáhá spoustu lidí, co mám okolo sebe, že i té rodiny se časem dočkám, že šroubky nejsou celý svět a že se zkrátka naučím spoléhat hlavně sama na sebe.
Jen bych chtěla, abyste viděli celou realitu. Realitu všedních dní, kdy i mě dojdou síly. Ani já ze sebe pořád nesypu jenom duhu a jednorožce. Je naprosto v pořádku si občas stěžovat na vrtkavý osud, plakat nad pitomostma a bát se budoucnosti. A bylo by divný, kdyby to tak nebylo. Všechny těžký věci v životě JSOU těžký. A jsou těžký pro všechny. Ne jen pro vás. Celé je to jen o tom, jak se k těm těžkostem nakonec postavíte a já si vždycky vybírám tu světlejší stránku.
Pak totiž ráno vylezu z postele, zapnu si svůj playlist na Spotify, kde náhodně vyskočí ta nejlepší možná písnička, podívám se z okna kuchyně na východ slunce a všechno je rázem mega fajn.
A neboj, mamko. Jsem úplně v pohodě.
