Měla jsem kamaráda. Toho nejlepšího. Toho, co jsem mu svěřovala úplně všechno. I ty nejhorší věci. Toho, se kterým jsem se mohla smát, brečet, mluvit do ochraptění i mlčet. Toho, co rozuměl všem těm ujetostem se mnou spojených. Toho, co se mnou chodil bos a toho, co mě doprovázel do knihovny. Toho, co se mnou poprvé letěl na dospěláckou dovolenou. Toho, co býval u všeho nejdůležitějšího. Toho, co se mnou vysedával za letních večerů na lavičce a za těch chladných na schodech ve třináctce. Toho, co byl u zrodu mé lásky k filmům a toho, co chápal i to nepochopitelné. Toho, co měl fantazii jako já. Toho, co ztělesňoval všechno to dobré.

Občas mi pořád chybí. 

 

Něco jsme ztratili

něco jsme měli
a ztratili –

už léta
o sobě nic nevíme
neznám tě
neznáš mě

jednou za rok
jednou za dva tři roky
se potkáme

díváme se na sebe
něco říkáme ale
to co bylo
už neni
to co jsme měli
jsme ztratili
každej v sobě
i v sobě navzájem a
nezáleží na tom
jaký to bylo spíš

jaký jsme byli my –

jiný
mladší
jiný

jiný – –

nebáli jsme se
chtít
a nedostat
vsadit
a prohrát
jít
a zakopnout –

nebáli jsme se
slíbit si věci který

nešlo splnit – –

jednou za rok
jednou za dva tři roky
se potkáme

to co jsme měli
jsme ztratili
to co v nás bylo
v nás už neni

díváme se na sebe

lituješ mě
lituju tě

něco říkáme

starší a opatrnější
cizí
si navzájem
cizí

sami sobě

– Jan Těsnohlídek ml.

Obrázek z We heart it.