Jela jsem navštívit babičku. Procházela jsem malým parkem, který mám po cestě. A najednou jsem to měla před očima.

Jsem malá, bude mi určitě míň než pět. Je ráno, možná něco před polednem. Jdeme s dědou nakoupit (asi). Procházíme parkem a hrajeme si. Já jsem mladá slečna a on je kluk, co s ním mám rande. Z kapsy vyndavám imaginární zrcátko a pudruju si nos. Koukám na imaginární hodinky a čekám až se objeví ten, na kterého čekám. Najednou ho vidím přicházet a potkáváme se uprostřed kruhu. A to pořád a pořád dokola. Slovo rande pro mě bylo skoro kouzelná formulka. Tu imaginární pudřenku se zrcátkem vidím úplně jasně ještě dneska. 

Film z bledého mramoru

Pokoj měl vysoký viktoriánský strop, byl tam mramorový krb a na okně avokátník, a ona ležela vedle mě a spala, svým velice krásným a blond stylem.
Já jsem taky spal, právě začínalo svítat. Bylo to v září.
V roce 1964.
Vtom se nečekaně, bez jakéhokoli varování posadila na posteli – čímž mě okamžitě probudila -, a začala vstávat. Vypadala, že to myslí smrtelně vážně.
“Co děláš?” řekl jsem.
Oči měla široce otevřené.
“Vstávám,” řekla.
Byly náměsíčně modré.
“Tak si zase lehni,” řekl jsem.
“Proč?” řekla, jednou blond nohou už venku.
“Protože ještě spíš,” řekl jsem.
“Aha… tak dobře,” řekla.
Dávalo to perfektně smysl; takže si lehla zpátky do postele, zachumlala se do přikrývky a přitulila se ke mně. Neřekla už ani slovo a nepohnula se.
Ležela tam a spala hlubokým spánkem; její bloudění a toulky skončily a mé teprve začínaly. Už celá léta myslím na tuhle banální příhodu. Neopouští mě a promítá se zas a znovu v mé paměti jako film z bledého mramoru.

Richard Brautigan, Trávník se mstí (1971)

Fotka od Vivien Maier.